Dnes mám zase den vzpomínek. Opravdu hezkých vzpomínek na moji tetičku. A proč zrovna dnes?
Má 4. výročí úmrtí a na ni se opravdu nedá jen tak zapomenout.
Tohle je její fotka, když byla ještě mladá, jo kde jsou ty časy.
Teta se narodila 25.10.1912 a zemřela 13.2.2007 ve věku 94 let.
To je strýc, tedy její manžel. Také býval „fešák“.
Bydlela celé roky v Ostravě a maminka kousek od Brna, ale pro ně to nikdy nebyla žádná nepřekonatelná vzdálenost, navštěvovaly se často. Moje maminka měla v mládí hodně silné astma a já si pamatuji, jak jí teta přijela na pomoc, protože my už byly 2 holky a maminka nemohla skoro dýchat v klidu, natož něco dělat. Teta neváhala a já si to jako malá holka pamatuji, jak se starala nejen o nás, ale i o maminku.
Moc ráda také vzpomínám na to, jak jsme jezdívali všichni na prázdniny na Vysočinu na takovou malou vesničku, bylo to blízko Žďáru nad Sázavou. Byl to „domek“ jejího tchána, který byl roky sám a přijal nás tam všechny k sobě do té jeho roubenky, kde byla jen jedna místnost, dřevěná podlaha, na chodbě jen udusaná hlína, nic jiného, teta s maminkou vařily na kamnech, kde se topilo, postelí tam moc nebylo, spalo se po třech, my tři děti, tedy já, sestra a bratránek jsme spali na slámě v takovém „šupleti“, které měl dědeček zasunuté pod postelí. No, pro nás to bylo dobrodružství, paráda, ale pro tetu a maminku fůra práce navíc. Hned po příjezdu musely všechno vygruntovat, maminka říkala, že vymetly pavučiny, vydrhly podlahu a tak. Museli jsme sebou vozit i hrnce, aby bylo v čem uvařit. Ještě musím ovšem podotknout, že jsme jezdili výhradně vlakem! V té době – tedy kolem padesátých let ještě zdaleka nebyla auta takovou samozřejmostí jako nyní.
Kolem stavení byla zezadu zahrádka, kde byly jahody, maliny, ostružiny, zepředu také jen tak travička, protékal tudy potok, kde bratránek chytával rukama pstruhy. Za stavením byla dědečkova velká louka, kam jsme chodívali odpočívat. Kousek byl les, tatínek chodil na houby skoro denně, do vsi jsme si chodili pro kozí mléko a čerstvá vajíčka, prostě dnes by si to ti mladí asi ani nedovedli představit. Pokud se dobře pamatuji, jezdívali jsme tam párkrát za sebou a vždy jsme se těšili. Pro tetu a maminku, které tam jezdívaly s námi jako předvoj (strýc a tatínek přijeli později), to bylo celkem fuška navařit pro osm lidí, ale zvládaly to výborně. Chodívali jsme také na výlety, pěší túry, byli jsme jak malé procesí, bývalo to moc hezké.
Ještě jako šestnáctiletá slečna jsem si zajela tenkrát k tetě na prázdniny do Ostravy, to mám také spojené s velkým dobrodružstvím, protože jsem sedla v Brně do jiného vlaku a jela jsem oklikou a s přestupem, proto jsem přijela do Ostravy místo večer v půl deváté až ráno kolem páté hodiny. Všechno ale dobře dopadlo a tyhle vzpomínky mám před sebou stále.
Strýc zemřel dřív, už v roce 1989, bylo mu 83 let a teta pak byla sama. Tetu jsem naposledy viděla v roce 2002, to jí bylo krásných 90 let. Jeli jsme tam s maminkou, sestrou a bratrem za ní, abychom jí osobně popřáli.
Tady jsme byli všichni u ní v bytě, konkretně je zde teta se svou sestrou, tedy mou maminkou.
Tady je její syn, tedy můj bratránek Jiří s manželkou Evou
Zde je teta s jedinou vnučkou a pravnučkami.
Tohle je nedávné foto její vnučky s jejím přítelem.
A podívejme se, jak se z pravnoučátek vyklubaly hezké slečny – to je Janča a Peťka. Obě moc rády vzpomínají na svoji prababičku jako určitě my všichni.