Dnes mělo dle předpovědi pršet, ale naštěstí jim to nevyšlo a svítilo i sluníčko. Byli jsme s manželem pozváni na návštěvu k synově rodině, přesně chvilku posedět u kávy a obložených chlebíčků. Snacha měla v týdnu jmeniny, také jsme se už delší dobu neviděli, tak jsem měla radost, že to bude hezké odpoledne.
Ještě jsem se také potřebovala domluvit se synem, protože my nemáme auto a autobus tam téměř nejezdí, jestli by mne dovezl případně i odvezl za mou maminkou, která už je od sestry 14 doma a pořád se ptá, kdy se uvidíme. Zeptala jsem se tedy syna, jak je na tom časově. Vím, že toho má dost, takže jsem mohla čekat, že nemá čas, ale přesto, když mi řekl, že neví, že toho má teď hodně, tak jsem z toho trochu smutná. A hned mne napadají takové chmurné myšlenky jakože jsou staří lidé už víc na obtíž než ku pomoci, ale věřím, že se zase vše v dobré obrátí. Prostě mám dnes lítostivou.
Osud mi ale nachystal takové milé překvapení, že jsem za chvílí zase měla na krajíčku, ale dojetím. Moje jedna nedávno poznaná, ale strašně milá a hodná blogerka mi sama od sebe navrhla změnu mého blogu k lepšímu a nejen navrhla, ale nabídla mi i své služby k instalaci. To se opravdu jen tak nevidí a jsem moc ráda, že jsem vlastně prostřednictvím tohoto mého blogu poznala tnajen ji, ale tolik báječných a hodných lidiček. ☼