Je to pravda. Jak jsem psala před týdnem ten jeden smutný příběh, tak má pokračování. Potkala jsem „onoho“ bezdomovce, o kterém mi vyprávěla ta moje známá. Už při pohledu na něj, se mi sevřelo hrdlo.
Šel kolem mne a pozdravil. Odpověděla jsem a zeptala se, kde spí. „Venku“, odpověděl a bylo to na něm opravdu vidět. Podle mne musel mít kromě toho, že mu byla zima i nějakou bolest, šel celý nakřivo.
Bylo vidět, že si je vědom toho, že si za všechno může sám, já to také tak vidím, tak proč mi ho bylo tak líto, že jsem měla plné oči? Asi proto, že ho znám!
Řekl něco v tom smyslu, že se asi oběsí. Zeptala jsem se ještě, jestli by nechtěl jít na léčení (jako alkoholik, pochopitelně), že by tam měl teplo a co jíst. Říkal, že možná ano a že o tom bude přemýšlet. Nevím, kam si tito bezdomovci dávají své věci, se kterými asi původně odešli z domova nebo odněkud, kde žili, ale tento neměl nic. Když jsem viděla, jak se shýbal pro nedopalek na zemi, neměla jsem slov. Snad bez toho kouření by to mohlo jít, nebo ne?
Jak by ale mohl jít sám na léčení? Asi by ho tam musela poslat lékařka. Takhle k ní ale přece nepůjde, to je hrůza, nemytý, špinavý, brrrrr! Kdoví, zda má vůbec někde něco na převlečení….
Je to opravdu už konečná? Nemohu si pomoci, ale já to tak vidím! Teď jde jen o to, jak to bude trvat dlouho. Musel by se stát zázrak!