Včerejší rozhovor s jednou mou známou mě donutil se zamyslet sama nad sebou. Ano, přemýšlela jsem, zda jsem také tak náladová, abych se mračila na lidi, kteří mi nic neudělali?
Já si tedy sebekriticky myslím, že ne! 🙂 Tedy tím nechci říct, že jsem vždy jako ten smajlík, ale bez úsměvu bývám jedině v situaci, když je nějaké trápení v naší rodině. Úplně ze všeho nejhorší je nemoc, to pak nemám úsměv na rtech, ale také se snažím…
Zavzpomínám na dobu, když jsme ještě oba s manželem chodili do práce. Chodívali jsme spolu ráno a většinou se spolu i odpoledne vraceli. Pracovali jsme v jednom závodě, i když každý úplně na jiném místě a postu. No a ráno, to si manžel často se mnou užil. Nejvíc jsem snad „zabodovala“, když jsem mu schovávala kravatu. On ten můj „kravaťák“ totiž bez kravaty nedal ani ránu, tak jsem mu občas tu kravatu pověsila na věšák na chodbě, jindy zase někde v pokoji na okno, někdy zase na kliku u některých dveří, zkrátka jsme se hned po ránu zasmáli. Také jsem se divila, že mi ji někdy nehodil na hlavu, ale ustáli jsme to dobře.
Jezdili jsme do práce tramvají a když jsme ráno přišli na zastávku, občas jsem asi i některým mračounům vadila. Jednou mi jedna známá říkala, že tomu nerozumí, jak mohu mít každý den dobrou náladu?
Tak jen chci říct, že ono je to jedno, tím, že se někdo mračí, tak se nic nevyřeší a ještě můžete zkazit náladu někomu jinému.
Ale někdy bývám smutná, to ano. Mrzí mne, když mně někdo neprávem vynadá, nebo se na mne utrhne. Na takové chování jsem citlivá, ne zlá, někdy mi to trvá dost dlouho, než se z toho dostavu, ale vliv na okolí to zas takový nemá.
Tak proto všichni s úsměvem do dalšího díla, u nás navíc dnes ještě svítí sluníčko, tak by to neměl být zase takový problém. Jo a ještě něco. Podzimní a zimní plískanice na moji psychiku vliv nemají.