aneb když se nemusí k němu. Ano, i tak se to dá nazvat. Už jsem mnohokrát psala o mé mamince, které už bylo 90 let. V poslední době měla stále velké zdravotní problémy. Já vím, řeknete si, kdo je v tomhle věku nemá, ale bylo to stále horší.
Je pravda, že to je velká zátěž pro tak starého jedince, když si má sám uvařit a aspoň zhruba uklidit, zvláště když má k tomu ještě takový handicap, že vidí opravdu hodně málo a to pouze na jedno oko. Lékaři si už nevěděli rady, maminka pořád říkala, že nemá žádnou radost ze života, že se vždy ráno po probuzení zase těší na večer, až půjde spát.
Už asi tušíte a správně. Byla to hlavně psychika. Maminka sice bydlí u bratra v domě, má tam svůj malý byteček, bratr jí nakoupí, každý den se přijde zeptat, jestli něco nepotřebuje, ale ona je tam celý den sama. Bratr i se švagrovou jsou celý den v práci, vrací se až v podvečer a maminka si nemá s kým popovídat, je jí prostě smutno. Když za ní přijede sestra, je v pohodě, no když tam přijedu já, tak taky, ale sestra tam jezdí na delší dobu, tak to je pro ni lepší.
Naposledy, když byla sestra u maminky (je to dost daleko), tak byla i za lékařem, aby se informovala o maminčině zdravotním stavu osobně. Jednoznačně jí řekl, že je pro ni nejhorší to, že je sama.
Sestra si tedy začátkem prosince odvezla maminku k sobě domů. Už tam byla víckrát na delší dobu, ale to ještě chodila sestra do práce. Teď to bylo po prvé, co už je doma.
A jak to je nyní? Maminka je zatím stále ještě u sestry, ale jak ta je v pohodě, to je paráda! Vždy, když s ní telefonicky mluvím, žasnu a jsem ráda. Sestra je také vdova, tak říká, že jí aspoň taky není tak smutno, ale také tam občas má děti a vnoučátka, no a já si říkám, jestli to na ni není moc. Ona je sice na rozdíl ode mne ještě fit, ale všeho s mírou si říkám.
Na druhou stranu ale dodávám : „Klobouk dolů, milá sestřičko! Moc Ti děkuji za to, že se tak perfektně staráš o maminku, která už takovou dobu nepotřebuje lékaře a je jí moc dobře! Uděluji Ti titul LÉKAŘ DUŠE. Děkuji moc, já bych to tak dobře nezvládla. „Uvidíme, co to udělá, až se maminka zase brzy vrátí zpátky. Třeba jí ty vzpomínky na tento čas aspoň chvíli vydrží!