Dnes byla u nás na návštěvě dcera s dětmi. No, na návštěvě, pozvala jsem je rovnou na oběd, jednak ráda vařím, a zvláště pro takové strávníky, jako jsou oni, protože oni všechno sní s chutí, jídlo pochválí, taky nejsou mlsní, a také proto, aby se měla vnoučata na co těšit.
Jsem soudná a proto vím, že ta doba návštěv u babičky a dědy, kdy byli ještě malí, měli tady své hračky a dalo se s nimi ještě mazlit, je ta tam. Vnukovi bude v dubnu čtrnáct a vnučce v srpnu už osmnáct let, tak jaképak děti, že?
To ale nejsou všichni. Vozí sebou svého i našeho miláčka – jejich jorkšírku Peggy.
Ona je vážně ale chytrý pejsek. Dcera jí vždy vykládá, že pojede za „babičkou salámkovou“ a „dědečkem drbacím“ a ona už ví. Protože od toho, abych vždy všechny dobře nakrmila, jsem tady já, tak i ona běhá pořád za mnou, co dostane dobrého (salámek má ráda, tak ho vždy u nás kousek dostaně) a u oběda, když sedíme všichni u stolu, u koho myslíte, že stále sedí a loudí? Správně, u mne.
Tak teď už tady u nás má hračky akorát Pegginka a dnes, dnes si jich opravdu užila a my všichni s ní. Už jí bude také v dubnu pět let, ale takhle „řádit“ jsem ji ještě neviděla! Nechtěla dát tu svoji hadrovou kostičku a pak se honila za balonkem, no jak ta byla rozdováděná a jak štěkala, všichni jsme se nasmáli, ale já, známá chechtalka, já si tedy pořádně prodloužila život. Bolel mě celý „člověk“ od toho smíchu a je vidět, že nadarmo jí moje dcera neříká „antistres“. Dovede člověka pořádně rozebrat!
Byl to dnes hezký den!