Toto tvrzení platilo, bohužel, tak v první polovině minulého století. Od té doby se to pomalu, ale jistě se vztahy mezi rodiči a dětmi zhoršovalo jak ze strany dětí, tak i rodičů.
Chci vyprávět jeden smutný příběh jedné mé známé. Má jen jednoho syna a ten se jim, bohužel, moc nepovedl. Byl vyučen a pracoval jako malíř pokojů a tam, nevím proč, se k práci nabízel asi jako dík i alkohol. A to byl kámen úrazu. Čím dál častěji proto končil po práci v hospodě a ty konce pak už byly jasné. Rozvedl se jednou, rozvedl se po druhé, manželka ho obrala téměř o všechno, i v práci to skřípalo tak dlouho, až byla konečná. Z práce ho vyhodili pro alkohol, ale moc ho to asi netrápilo. Napřed bral nějaké peníze, pak si občas něco „vymaloval“, ale přednější bylo pivo a cigarety.
Jeho máma neměla nervy na to, aby chodil domů (bydlel pak u ní) stále častěji opilý, byl totiž pak hodně agresivní, někdy musela před ním i utéct.
Naštěstí to netrvalo dlouho a našel si přítelkyni – tedy sobě rovnou. Nemohli si nic vyčítat, ona měla zařízený byt po svém soužití s manželem, vzala ho k sobě. Zkraje pracovala, ale až do té doby, než měla úraz. Vraceli se tehdy spolu oba opilí z restaurace, ona upadla a tak ošklivě si zlomila nohu, že jí to těžko dávali v nemocnici dohromady a pak dostala částečný invalidní důchod. On měl pouze sociální dávky, protože majetek opravdu žádný neměl, oficiálně byl hlášený na radnici, ona měla ten částečný důchod, asi byli spokojeni. Její bývalý manžel, který mezitím ten byt koupil, si nechával platit pouze za energie, jinak nic. Byl na ni hodný, ale jednou také pohár přetekl.
Byt prodal, přítelkyně našeho známého se musela odstěhovat 200 km k synovi a nezaměstnaný syn mé přítelkyně najednou neměl kam jít. Občas sice chodíval k mámě i k tátovi, to když neměl už ani na pivo ani na cigarety, tak vypůjčit na věčnou oplátku nebo vyžebrat.
Teď byl doslova žebrat u mámy, aby ho vzala k sobě do bytu, než si něco najde. No, určitě to neměl jednoduché, stále bez práce (žilo se mu asi dost dobře), bez peněz, bez střechy nad hlavou…. a tak mámu obměkčil, že ho vzala na čas k sobě, ale jen do Vánoc, říkala, ale pivo a cigarety tam měl zakázané.
A jak nám říkala pak ta naše známá, šlapalo to asi tak 14 dní. Ještě před Vánocemi se stačil „ožrat“ tak, že jí nadával, vyčítal, byl na ni sprostý a zlý a to jí nedával na jídlo, byt ani praní prádla ani korunu! Celou sociální dávku stačil propít sám!
Celá vynervovaná tenkrát přišla k nám a čekala s hrůzou, co bude dál. Nebylo to růžové, on ale evidentně nesháněl ani práci ani ubytování. Co ale sháněl pořád, to byl chlast. A hrnek přetekl, když přišel jeden den domů až večer, nalitý jak dělo. Řekla, že ho dál nepustí, protože měli tu dohodu – nepít, ale on ji chtěl odstrčit a jít dál! Nepovolila, soused zavolal na policajty, sbalili mu věci a oni ho odvezli – kam? Domnívá se, že na záchytku, ale co bude dál, to nikdo neví.
Celou noc pochopitelně nemohla spát, i když ho domů už opravdu nechce, přece jen je to nehodný, často i hodně zlý, ale přesto její syn a stále přemýšlí, co bude dál.
Určitě mu nikdo nic zlého nepřeje, ale na druhou stranu – není to ono příslovečné dno, od kterého by se konečně už mohl odrazit? Nebo pořád ještě ve svých osmapadesáti letech nemá rozum?
Já vím, je to smutný, i když pravdivý příběh a je mi líto všech zúčastněných. Tak tedy držím palce, ať vše dobře dopadne!