Že nás vytáčí televizní reklamy, o tom už jsem psala. Co mne ale štve ještě víc je to, že se často nabízí výrobky, jejichž názvy by nám bez obrázků neřekly vůbec nic. On totiž i ten, kdo tento „jedinečný“ výrobek předvádí, má co dělat, aby tento neustále opakovaný cizí název dobře vyslovil. Já už zase nevím, jak se přesně jmenuje ten výrobek, který vám báječně cvičí s prsty na noze, za tu „výhodnou“ cenu dostanete hned 3 kusy a můžete rozdávat. Dárek je na světě.
Zrovna dnes jsem dostala jeden email, kde bylo mj. poukazováno i na toto téma, protože je pravda, že o spisovné češtině si ve sdělovacích prostředcích můžeme leckdy jenom nechat zdát.
Stačí se také podívat na názvy některých (nebo většiny) našich ČESKÝCH hudebních skupin. Z toho samotného názvu laik opravdu nezjistí, zda se jedná o naši skupinu nebo cizí.
A mám také informace přímo od zdroje, že se množí na středních školách učitelé cizích jazyků, kteří neumí česky, v případě, že je problém, tak se dorozumívají jiným cizím jazykem, jenom ne češtinou.
Ne, že by naši mladí nerozuměli cizím jazykům, dokonce i my, starší, jsme se už naučili rozumět a používat některá cizí slova, ale proč tolik a tak často, se ptám. Kde je naše NÁRODNÍ HRDOST?