Jedni manželé – tedy senioři – no prostě důchodci, si klidně žili ve svém bytě, až najednou …
„Mámo, zajímalo by mne, kdo tady v tom baráku pořád něco dělá, zase nejde proud“, říkal on. Manželka nic neříkala a šla „nahodit“ pojistky. Proud byl v pohodě. Když se to však opakovalo párkrát do týdne a světla svítila, zdálo se jim to divné.
Jednou to bylo tak, že manžel pustil televizi a nešel proud zase jen do zásuvek, po druhé zase ona pustila počítač a bác, ten se vypnul, ale vzápětí se zase sám zapnul. Zajímavé, že by nějaké znamení? Už to vypadalo jako horor. Nicméně manžel si pořád myslel, že je to tím, že někdo něco v domě „kutí“.
A mělo být hůř. Přišel den, kdy se vypínání a zapínání zásuvek střídalo víc, než aprílové počasí. Pak se zásuvky zasekly, řekly prostě NE a ne a ne a nešlo to nahodit ani pojistkami venku na chodbě. To už došla oběma trpělivost.
„Zavolám na domovku, snad s tím něco provedou, pominu-li že nejde ani televize, horší by to bylo s lednicí“, řekla manželka a po určitě době se asi po třetí dovolala. Jenže na domovce ani neřekli, kdy někdo přijde, jen to, že se ozve sám.
Hurá! Ozval se brzy a přišel ještě dřív. Opravil závadu, i když i jemu jako odborníkovi chvíli trvalo, než přišel na to, „odkud vítr fouká“, ale dobrý. Snad to tedy zase chvíli vydrží, protože tímto neustálým vypínáním se prý dost ničí televize, PC a tak.
A byl konec se strašením, díkybohu! Už z toho byli senioři skoro na nervy.