A kdopak se to vtíral? Spíše copak? Byla to myšlenka, byl to nápad. Už jsem na blogu v psaní na pokračování – MOJE VZPOMÍNKY – často psala o tom, že jsem se jako hodně mladá odstěhovala od mé celé rodiny víc jak 350 km daleko, tak se mi vlastně celý život stýskalo po rodičích a sourozencích. Dnes tady mám sice dospělé děti a vnoučata, ale rodinu, tu prvotní stále ne, i když se bráška, který vzal sebou i maminku, před 9 lety odstěhoval podstatně blíž – už teď to mám k mamince „jen“ cca 100 km, tak ji vidím častěji, ale sestra, ta zůstala tam, kde byla, tedy daleko.
No a nyní je sestra u maminky. Já se se sestrou viděla sice v září, ale tak nějak, čím jsme starší, tím víc si rozumíme a tím víc si chybíme, tedy aspoň já to tak cítím.
Konečně se dostávám k té myšlence. Říkala jsem si, co kdybych požádala dceru, aby se mnou zajela za těmi mými milými „děvčaty“ aspoň na chvíli, na kávu, není to přece už tak na konci světa. Ale co když nebude mít čas (chuť na návštěvu babičky a tety asi ano), co když se nebude chtít vnoučatům, jsou přece už velká. Dobře. A co když naopak se to nebude hodit mamince a sestře? Sestra si tam vždy během návštěvy naplánuje spoustu práce.
Zkrátka, pitvala jsem se v tom tak dlouho (fakt, čím starší, tím horší – tedy myslím sebe), až jsem poslala nejdříve SMS dceři a po jejím okamžitém souhlasu chtěla přijet jako překvapení. To aby maminka si nedělala starosti, co nabídne za pohoštění, jak to má ve zvyku (ach jo, v tom jsem po ní). To mi ale dcera vyvracela tak dlouho a trpělivě, až jsem napsala i sestře.
Ano, správně, nevím proč jsem pochybovala o tom, že mám skvělou rodinu. Tímto se jim všem omlouvám, moc děkuji všem za jejich ANO a těším se v sobotu na tu kávu!
Ne, už jsem se rozhodla, že nebudu pesimista a nebudu si říkat, snad do toho nic nevleze. NESMÍ!