Všechno je jednou poprvé! Ano, tohle téma evokovalo mé vzpomínky opravdu hodně do hloubky. Vezmu-li to chronologicky, tak tedy poprvé
– jsem začala dříve mluvit, než chodit (a to mi asi zůstalo o:D
– ráda vzpomínám na můj první školní rok, to jsem chodila jen ten 1. školní rok v Brně a na konci
tohoto školního roku jsem jako jediná byla vyfotografovaná s naší milou paní učitelkou (měla
jsem tenkrát protekci, protože tatínek byl fotograf – než ho pak „zrušili“)
– samozřejmě vzpomínám ráda na první polibek, jé to už je ale let, mně bylo tenkrát 15 let, jemu
asi tak o rok víc, šli jsme do kina, seděli v poslední řadě … když jsme pak vyšli ven, byla jsem
červená jak rak, protože jsem si myslela, že je to na mně vidět, no byla taková doba i výchova
– nejde zapomenout ani na to, když jsem strávila se svým nastávajícím svou první noc, vůbec
první v mém životě, bylo mi UŽ devatenáct a půl, to je na dnešní dobu celkem ostuda, co?
– a samozřejmě krásné vzpomínky mám i na první svatbu, ale i na ty následující …. oD
– moc ráda vzpomínám i na můj první porod,ale to neznamená, že na ty další ne, bylo mi krásných
21 let, byla jsem plná iluzí….
– také mi utkvěla nehezká vzpomínka nejen na první rozvod, i když ten druhý taky za moc nestál.
Ano, mohla bych pokračovat ještě hodně dlouho, ale nejraději asi vzpomínám na to, jak se narodila má vnoučata. A to nejen to první, ale i ta další.
A co se týče zaměstnání, tak to bylo fajn, když jsem po roce 1989 mohla dělat poprvé tu práci, kterou dříve ne, funkci, kterou vždy přede mnou i pak po mně na tomto postu zastávali jen muži.
Teď se jen bojím, kdy bude všechno NAPOSLED. Ale protože jsem životní optimista a vím, že žádný v tomhle nemá protekci, tak se těším z každého hezkého dne, z každého okamžiku tak, jako by to bylo POPRVÉ.