Máme po dovolené. Měla jsem, jak jsem již psala, opravdu letos smíšené pocity, ale nakonec vše dopadlo dobře. Bylo sice docela chladno, ale zmokli jsme jen trošku, jinak svítilo i sluníčko. Ta naše „matička“ Praha je opravdu krásné město, jen kdyby se pořád všude nekopalo, ale chápu, že to musí být. Ihned po příjezdu do Prahy jsme museli přestupovat z důvodu opravy kolejiště, ale zvykli jsme si. Ale moc se nám tentokrát nelíbilo v hotelu. Dali nám asi nějaký horší pokoj za stejnou cenu, jinak ale personál výborný, pokoj denně pečlivě uklizený, ale v čem se to tam hodně zhoršilo, to jsou snídaně. Prý bufetového typu, jó bejvávalo, teď už jen dvojí plátkový sýr na jenom tácu, na druhém dva druhy salámu, možná vedle byla i tlačenka, ale už za chvíli už jen něco, co ji matně připomínalo, opečený kabanos, když jsme měli štěstí, tak i vařená vejce a pak už jen to, co všude. Máslo, džem, med, jogurt a müsli. No jak je vidět, tak se šetří všude, ale cena zůstává stejná, případně vyšší. Museli jsme ale také konstatovat, že stravovat se po restauracích by nebylo nic pro nás. Nejenom, že by nás to brzy finančně zruinovalo, ale přece jen – domácí strava – ta je o něčem jiném. Jinak si ale nestěžujeme, protože jinak bychom museli sedět stále doma, že?
Byli jsme se podívat (znovu) na Žižkovské věži a obešli jsme ty pohledy na Prahu dvakrát dokola. Zrovna nám přálo počasí a posuďte sami, je to krása!
Jeden den jsme si zajeli do Dobříše, kde bydlí má dlouholetá sousedka a kamarádka. Mají tam takový domeček, kde bydli s manželem. Je sice na vozíku, pravou stranu ochrnutou, ale moc šikovná. Nechápu jak, ale levou rukou hezky skládala manželovi velká dřevěná polena do řady a na sebe, levou rukou čistí houby, nenadává na osud a je doma spokojená. Divné? Asi ano, když si uvědomíme, jak mnozí žehrají na osud při každé maličkosti. Uvařila nám oběd, nabídla i vlastně udělané obložené chlebíčky a se slibem, že se příští rok zase uvidíme, jsme se se slzami v očích rozloučili.
A to nebylo všechno. Až jsme se nabažili dost Prahy, tak jsme pokračovali do Brna. Jak já říkám, do mého Brna, kde jsem se narodila. Jeli jsme k mé sestře, která tam už jediná z nás zůstala, já i bratr jsme v Čechách i s maminkou a ona je tam sama, samotinká. Tedy má tam syna s rodinou. Určitě jí pomáhá překonat samotu její vnučka Lucinka, která je opravdu kouzelná. Vzhledem k tomu, že už moje vnoučata nemohu „pomuchlat“, tak jsem byla ráda, že aspoň na chvilku mi to dovolila Lucinka. Je opravdu roztomilá, škoda, že je tak daleko. Hned bych si to brzy zopakovala. Je to takové „živé stříbro“ (tedy spíš zlato), energie má na rozdávání, což už my, co jsme v letech, moc nechápeme. Podívejte se !
Zpátky jsme tedy měli dlouhou cestu, už jsem chtěla chválit České dráhy za to, že jezdí na čas, protože z Brna do Prahy jsme přijeli ještě asi o pět minut dřív, ale z Prahy hl. n. do Prahy Holešovic už jsme nabrali 5 min. zpoždění. A to nemluvím o tom, že jsme pak jeli z Ústí „courákem“ a hned jsme vyjeli o 8 minut později ze stanice. Takže pochvala nic moc, ale vlak EC byl OK!