Hudba je mocná. Dokáže vyvolat emoce, potěšit, uklidnit, rozplakat, jen vybrat vždy tu správnou. Když ještě byly děti doma a studovaly, vždy měly puštěnou nějakou muziku k učení. Nechápala jsem je, ale naučila jsem se také mít skoro pořád něco puštěného. Teď je to samozřejmě rádio, bez něj bych snad dopoledne ani neuvařila. V mládí jsem bydlela na takovém malém městečku, kde jsme se znali víc, než je tomu dnes, večer jsme se scházeli se svými vrstevníky, vždy někdo vzal kytaru a všichni jsme zpívali, bývalo to fajn.
Já osobně mám ráda popík, ale především české písničky, pak také dechovku, lidovky, operetní melodie jsou také krásné, dokonce jsem v mládí byla párkrát i na opeře. Moc se mi líbily i etudy, když se učila dcera hrát na klavír, bylo to krásné vidět, jak jí to jde, vždy jsem měla pláč na krajíčku. Později se to opakovalo, když začala hrát moje vnučka na flétny, pak na harmonium, nebo když jsem slyšela vnoučata zpívat ve školním sboru. Ty jejich koncerty – no paráda!
Zkrátím-li to moje uvažování o hudbě – ano, bez ní by byl ten život takový prázdný! Co mi ale stále nic neříká je vážná hudba, i když ….. záleží na podání. Třeba když zahraje takový virtuos jako p. Šporcl, tak to ano.
V každém případě je to dar, je to velký talent, když někdo dokáže složit nějakou píseň, natož operu, operetu, muzikál – no vida, na ten bych málem zapomněla a co jich krásných je, a díky všem za to, že je nám při poslechu těchto děl tak krásně!