Život šel dál i v roce 2003, tak jsme se s rodinou rozhodli hned na začátku roku, že se sejdeme u nás a dohodneme si termín další dovolené do Itálie. Klaplo to, hned v lednu jsme zaplatili zálohu, hned bylo veseleji, zase jsme se měli na co těšit.
Přesto, že jsme s manželem stále museli navštěvovat nějaké lékaře, tak jsme si řekli, že do toho ještě půjdeme. Nemoci a zdravotní problémy se však nevyhýbaly ani dalším členům rodiny. Nejmladší vnuk si hned v únoru už po třetí zlomil pravou ruku a když mu po čtyřech týdnech sundali takhle jednou v úterý sádru, stalo se něco, nad čím kroutili hlavou i v nemocnici. V pátek byl zpátky na chirurgii, s čím pak? Se zlomenou rukou, tentokrát pro změnu pravou. Stačilo vždy jen tak málo, jako např. zakopnout o batoh a bylo to hned. V březnu byla v nemocnici i moje maminka. Zrovna jsme byli v autobuse na cestě k ní, když nám ještě stačila zavolat, že bohužel, jede do nemocnice se zánětem slinivky. Tak jsme jeli druhý den zase domů, pobyli jsme jen s bráchou a jeho rodinou. A také jsme se rozhodli s manželem, že si zase zopakujeme lázně, tak jsme už po čtvrté odjeli do Jáchymova. Už jsme tam znali každý kámen, protože to městečko není velké, ale není ani pěkné, kdyby nebyly ty lázně tak kvalitní, tak bychom jeli určitě jinam.
Tady jsme byli na soukromém výletě v nedalekém Božím Daru, v našem nejvýše položeném městě v republice.
A tohle je fotka z LD Běhounek, kam jsme si se známými odskočili opravdu jen na nealko, bylo horko a my měli žízeň, pamatuji si, že tam zrovna hrála muzika, my seděli venku na terase a bylo nám dobře.
Tento rok byl také zlomový pro moji dceru. Nejen změnou v soukromém životě, ale koupila si svoje první auto (tenkrát opravdu za směšnou částku, ale také podle toho vypadalo), a tak začala po letech jezdit. Teď už jezdí jako „širón“, dobře a bezpečně (doufám, že to nezakřiknu) a loni si pořídila další, už třetí auto a každé je o kousek lepší, i když k tomu, co by si přála to má určitě ještě hodně daleko.
V červenci jsme tedy zase všichni odjeli do Itálie. Jeli jsme zase do Bibione a jeli s námi i přátelé našich dětí, tak nás bylo pomalu půl autobusu.
No, posuďte sami, bylo nás dost, ne? A to ještě já chybím, jsem na té straně foťáku, která není vidět :-).
Tady jsme na pláži, jsem tam i já, ale nikdy se s námi nefotil manžel jedné paní, takže pořád někdo chybí!
Manžel se velice rád fotí vedle všelijakých poutačů, figurín a tak, ani tady to nebylo výjimkou.
Vím, že není každý den posvícení, proto jsem se letos ani já nevyhnula nemocnici. Šla jsem s potížemi, které trvaly už asi 4 dny a nemínilo to polevit, ke své praktické lékařce, která mě poslala mimo jiné i na vyšetření na chirurgii. A odtud mně už jen povolili zavolat manželovi, aby mi do nemocnice přivezl věci, sanitka a šup tam se mnou! Podezření pan doktor měl, v nemocnici si pořád nebyli jistí, snad každou hodinu tam chodil lékař, aby mě zkontroloval a nakonec se rozhodli, v noci ve 22,00 hod., že půjdu na sál. Ještě mě povozili po nemocnici na předoperační vyšetření a kvůli „mé maličkosti“ musely sestry připravit sál. Doktorům jsem musela podepsat, když nebude stačit laparo, že mě „šmiknou“ a pak jsem jen čekala. Říkala jsem si, že doma všichni spí, nikdo nic neví a já jsem měla prakticky tři možnosti. Buď se probudím jen „s dírkama“, nebo rozřezaná, nebo vůbec ne. Dopadlo do výborně! Stačila jen ta první možnost! Ale bylo prý to za minutu dvanáct! Pan doktor mi dokonce řekl, že jsem tenkrát mohla kandidovat na prezidenta (jako Havla), který měl tenkrát podobné problémy, ale asi ještě horší. Přežila jsem, po týdnu byla doma, sice musím občas na kontroly a opatrně jíst, ne všechno, ale jinak to jde.
Tak to by byl v kostce další rok – rok 2003.