Tak jsme měli slavit… tedy slavili jsme, slavili, ale….
Věřím, že ti dospělí budou souhlasit se mmnou, že dokud jsou děti a pak vnoučata ještě dětmi, je s nimi opravdu větší legrace a zábava. Jak nám ta vnoučátka stárnou (my ne, my zrajeme, že?), tak už je to horší. Dříve jsme jezdívali každý rok společně na dovolené, pro ty, kteří neznají můj blog, pro ty jen řeknu, že jsme jezdili tedy my, manžel a já a spolu s námi naše děti a jejich děti, tedy naše vnoučátka. Jezdívali jsme nejčastěji do Itálie, byla to paráda. No, tam jsem já dojezdila ze zdravotních důvodů a jinam si už taky netroufneme, no co si budeme povídat, zdraví = přiměřeně k věku. No a protože nás bylo minimálně 10 (když s námi jeli ještě kamarádi našich dětí, tak byla taky půlka autobusu naše), tak jsme si začali říkat Hujerovic.
Slavili jsme také společně, tedy jen naše rodina, vždy narozeniny a svátky nás všech. To už poslední dobou také není to, co bývalo, protože stále častěji někdo chybí. Ani ne tak často pro nemoc (to jen my, senioři občas), ale kvůli zaneprázdnění. Přece jenom už máme i ta vnoučátka pomalu dospělá, nejmladšímu je zítra 13 let, už nás, ženské, taky všechny přerostl, tak co bychom chtěli, ne? No a ten náš šampion v bowlingu? Když nemá turnaj nebo trénink, tak už dokonce dělá rozhodčího, tak jsme se ani nemohli divit, že raději než na oslavu, tak šel za sportem. Tedy, milí kluci, ještě jednou dodatečně všechno nej, ať jste hlavně vy spokojení a vše se vám daří dle přání. A někdy, když vám zbude chvilička, je tady také dědeček a babička!