A byl rok 1987. V tomto roce jsme zase jeli do lázní, tentokrát do Třeboně, lázeňský dům Aurora. Byl to opravdu luxus, dnes už je to skoro normální, ale tenkrát! Nová, parádní budova, všechny procedury pod jednou střechou, vše jsme mohli odchodit v pantoflích, byli jsme moc spokojeni. Lázně nás vždy na nějaký čas „opravili“ tak, abychom zase mohli fungovat bez bolesti nebo jen s minimální bolestí, platili jsme si stravu a nocleh a zase musím říci, že tenkrát to bylo ještě finančně únosné! Večery jsme měli možnost využít tak, jak jsme chtěli, buďto taneček, divadlo, kino, případně jen posezení u dvojky vínka, případně jít spát. Bydleli jsme spolu na pokoji, takže dobrý.
Další hodně významnou událostí bylo to, že můj syn šel dělat přijímací zkoušky na ČVUT fakulta stavební a byl přijat! Myslel si, jakou mi udělá radost, protože jsem pořád říkala, že je to škoda, že to tak rychle vzdal a nešel na VŠ, ale já byla v šoku. Ne tím, že ho přijali a rozhodl se studovat dálkově při zaměstnání, ale tím, jak jsem se to dozvěděla. Tenkrát byl ještě trvale hlášený u nás doma, protože neměli vlastní byt a bydleli na podnikové ubytovně. Zrovna byl na vojenském cvičení, když mu přišel domů doporučený dopis z této školy, ale já nevěděla nic a tak jsem jela za jeho ženou, tedy mou snachou, která v té době už byla těhotná a aby nemusela být sama doma, bydlela u své maminky v Jiřetíně. Když jsem tam s dcerou přijela, byla doma jenom její babička a snacha se svou maminkou přišla za chvíli. Říkala jsem, že nevím, co mu to došlo a jak je to důležité, tak že jsem to přivezla. No a vtom jeho tchyně řekla, že ví, co to je a „vyklopila“ to. Já byla na mrtvici a brala jsem to jako podraz, že jeho tchyně to ví, že jde na školu a já, jeho vlastní matka ne, okamžitě jsem se sebrala a s pláčem jela domů. Snacha se mě snažila uklidňovat, ale já prostě nemohla. Ano, než se syn vrátil z toho vojenského cvičení, tak už to nebylo tak akutní a on se pak na mne podíval těma svýma modrýma očima a říkal, že mě chtěl překvapit a těšil se, že budu mít radost. Tak to nakonec dobře dopadlo, ale myslím, kdyby tenkrát jeho „panímáma“ taktně mlčela, tak se mu to stopro povedlo.
A také to byl rok jubilejní! Synovi bylo 25 a dceři 20 let. Tady uvádím jenom kousek básničky, to jsem pro ně tenkrát složila :
Pro syna :
Zdá se nemožné, jak ten čas letí,
točí se života kolečka,
už je tomu dnes čtvrt století,
když řekli mi: maminko, máte chlapečka!
Krásný, hodný, milý, zlatý
s tím nejhezčím úsměvem na tváři,
ano, správně, to dítě jsi Ty,
ať se Ti taky takové podaří….
Pro dceru :
Dnes je tomu dvacet let,
co se vyklubala na svět
naše milá Zdenička,
vytoužená holčička.
Uteklo to jako voda,
až u srdce mě bodá
a máme slečnu dospělou,
hodnou, hezkou, veselou.
A opravdu to uteklo jako voda, psal se únor 1988 a narodila se moje první vnučka. To bylo radosti! Všichni jsme byli moc šťastni a rádi, že ji máme! A jak už víme teď, opravdu se povedla!
Ano, tady je s tatínkem a takhle se mají rádi pořád!
Je ale jasné, že kompenzace musí být, tak ruku v ruce s radostí přišel i pláč. Na podzim totiž odjížděla dcera na stáž do tehdejšího Sovětského svazu na celých 5 měsíců! Bylo to pouhé dva roky po Černobylu a nikdo nevěděl, co ji tam všechno čeká. I když ona už mohla být částečně v obraze, protože tam před tím už byla na brigádě, ale přece jenom to bylo první delší naše odloučení, myslím, že smutné hlavně pro mne. Volat jsme si moc nemohly, jednak to bylo drahé a také nebyla také taková telefonní síť jako dnes, občas jsme si psaly, já se snažila jí posílat balíky. Pamatuji se, že si tenkrát napsala o potraviny, které chtěla na to, že si s holkama upečou vánoční cukroví. Musela jsem si vystát frontu s balíkem na poště, vypisovat jakési prohlášení, co ten balík obsahuje, tak ponižující, a to si říkali bratři! Tam totiž nic moc k jídlu nebylo. Ale bohužel, zrovna se změnily jakési předpisy a oni už nám nepovolili, naši soudruzi, abychom cokoliv poslali. Tak jsem se zase celá smáčená slzami vracela zpět domů s balíkem. A to vědomí, že nebude mít na Vánoce ani cukroví, z toho jsem byla hotová. A teď bych chtěla zase naopak poděkovat tchyni mého syna, která nás na Štědrý večer pozvala k ní, byli tam i mladí s malou vnučkou a já jí za to byla zase moc vděčná, protože doma bychom byli s manželem sami a já, slzavé údolí, bych to určitě všechno proplakala.
Dcera se vracela koncem ledna, já měla pro ni v krabici schované cukrový na balkoně, vánoční stromeček jsme nechali, stejně byl umělý a pod ním měla schované všechny dárečky! Takže jsme měli ještě jednou opožděné Vánoce. Na uvítanou jsem jí pod stromeček napsala uvítací básničku:
Vítáme Tě, miláčku,
zase v tom našem baráčku.
Už se nám moc stýskalo,
až se venku blýskalo.
Ať se Ti zas domov líbí,
i když má nějaké chyby.
Hojnost dárků, štědrý stůl,
to je radosti jen půl.
Ostatní my v srdci máme,
hezkou pusinku Ti dáme,
protože Tě rádi máme,
zapláčeme, zasmějeme se i zazpíváme.
A ten konec jsme naplnili doslova. Povídali jsme tenkrát dlouho do noci, dcera přivezla nějakou vodku, vzala kytaru a zazpívali jsme si a popíjeli hezky dlouho a bylo nám fajn.
Tak to byl začátek přelomového roku 1989.