Takže v roce 1983 jsme začali jezdit do lázní, v roce 1984 se vrátil syn z vojny, pohoda, no a v roce 1985 maturovala dcera. No a protože už chtěla jít od 3. třídy dělat „paní učitelku“, tak se samozřejmě hlásila na Pedagogickou fakultu. Nejvíce ji bavily jazyky, ale tenkrát moc možností nebylo, ruština byla povinná a spolu s ní ještě jeden jazyk byl až někde na Moravě a zájemců dost, tak to zkusila s tou ruštinou ještě občanskou nauku a to bylo jen v Ústí n. Labem. Bohužel, nebyla přijata pro velký počet uchazečů. No tak co, žádné neštěstí, řekla si naštěstí sama a šla na jeden rok učit na jazykovou základní školu. Tak si také v praxi ověřila, jestli to ještě bude chtít dělat za rok.
My jsme měli zase po dvou letech nárok na příspěvkové lázně, tak jsme tentokrát jeli to Velichovek, které jsou blízko Jaroměře.
Tenkrát to tam ale vypadalo úplně jinak, teď, jak vidím, je to paráda, tenkrát ta budova nevypadala moc vábně, rašelinové koupele byly v takových ošklivých dřevěných vanách, byla to navíc taková menší vesnice, takže veškerá kultura byla – hospoda a to nemluvím o kategorii. Ale byli tam příjemní číšníci, často tancovačky, na které jsme také chodili (kam jinam), ještě také na procházky do polí. Ale byli jsme spolu a tak jsme byli spokojení i tam.
V roce 1986 se dcera znovu přihlásila na přijímací zkoušky na PF do Ústí a ejhle! Byla přijata bez přijímacích zkoušek, protože je úspěšně složila rok před tím! To bylo něco! No, asi si řekli, že by jim stejně nedala pokoj a tak ji i přes moji „černou tečku“ vzali! To ale nebyla jediná významná událost tohoto roku. To se také v srpnu ženil syn. Jeho nynější manželka tenkrát Pedagogickou fakultu skončila, tak byla svatba!
Tak tady jsou novomanželé a rodiče. Vlastně jen maminky, můj muž jako otčím a nevěsty strýc jako poručník, protože tatínek jí zemřel, když jí bylo asi 14 let.
A ještě do třetice! Tehdejší „mocipáni“ přimhouřili oko a milostivě mi povolili cestovat do tehdejšího SSSR. Přihlásila jsem se jako zájemce o zájezd a světe div se, mohli jsme odcestovat s manželem na Jaltu. Bylo to sice v listopadu, ale to nám nevadilo, kdo by nebyl zvědavý, jestli je pravda všechno to, co do nás „hustili“ celé roky. Bydleli jsme v hotelu Družba, který tenkrát stavěli Jugoslávci i naši, byl to opravdu nádherný hotel, výborné jídlo, na stole stále „něco na zub“, čokoládové bonbony a každý večer, ale tajně, jsme dostávali na pokoj, kde byla i lednice, jeden Prazdroj na osobu! Manžel si liboval, já pivo nepiji, tak si dával sám. Protože tam však byli i Rusové, ti měli prohibici, tak jsme to pivo směli pít jen na pokoji. Ale ti Rusové a Rusky, co tam byli, kam my se na ně hrabali. To byly róby, paráda, asi jen ta lepší smetánka. Do města Jalty jsme jezdili jejich trolejbusem, kultura cestování tedy nic moc, ale šlo to. A v tom městě bylo všeho docela dost, oči nám přecházely hlavně z toho množství zlata! Také jsem si tam koupila zlaté náušnice! Ještě jsme si tenkrát odsud přivezli rádio, něco jako větší tranzistorák, ale hrálo to opravdu dlouho bez poruch, dále napařovací žehličku, která by snad žehlila a napařovala dodnes, kdyby tenkrát dceři při žehlení nespadla na zem. Žehlila ještě pak i slepená, ale po čase už z ní tekla voda. Jo a také jsme si koupili „zažigalku“, tedy zapalovač na plyn, ale ten zapaloval hodně let, to u nás ty dnešní nic nevydrží! Oni měli tenkrát všechno takové mohutné, ale důkladné, musím přiznat, že to sloužilo opravdu dlouhé roky, všechno! No, já vím, dnes je jiná doba!
Ještě musím ale říct také ta negativa, která jsme asi neměli moc vidět. Jednou jedna známá omylem přejela jednu stanici trolejbusem a pak nám s vyvalenýma očima říkala: „Lidi, to jsem ještě neviděla, jeďte se tam podívat, to vám stojí zato! To je úroveň bydlení, oni tam žijí v nějakých chatrčích a ještě pod úrovní cesty“, a byla to pravda. Taková „babka“ sešlá, šátek na hlavě, koukala směrem nahoru a kdoví, co si myslela. A kousek dál byl takový „parádní“ krámek a před ním fronta, jako u nás dřív bývala třeba na banány. Pak jsme zjistili, že místní čekali, až jim dovezou pivo nebo i vodku, nevím, no měli prohibici a také velkou žízeň!