Tak jsem se zase po dlouhé době 3 měsíců byla podívat u mé maminky. Tentokrát to nebylo jenom tím, že mně nemohli pomoci ostatní, ale tentokrát jsem si za to mohla já sama a taky můj manžel. Každou chvíli nebylo něco v pořádku s naším zdravíčkem, tak jak to jen trošku šlo, tak jsem uháněla k mamince, už se jí i mně moc stýskalo.
Odjela jsem tedy ve středu ráno se synem a hned při příjezdu jsme zavinili babičce ve všem trochu zmatek. Přijeli jsme o hodinu dřív, než jsem původně avizovala, zvonili ostošest a nic. Ještě že tam má brácha ty psy. Štěkali jako o život, tak to babičce nedalo a šla se podívat, i když se jí to zdálo trochu nebo tedy hodně dřív. Brácha doma nebyl, byla doma sama a navíc jim vypínali už druhý den ráno el. proud od 8,oo hod. No to bychom se dozvonili, že? Tak jak jsem předpokládala, hned jsme to se synem schytali, že ještě nemá vše uklizeno tak, jak si to představovala, no známe ji, ale to ji naštěstí za chviličku přešlo a byla ráda, že nás vidí. Nevěděla, co by nabídla, tak jsem hned byla zaúkolovaná připravit synovi občerstvení na slano i na sladko, protože se musel brzy vrátit domů. No, chvilku jsme si všichni tři popovídali, syn pak odjel a my s maminkou jsme si vzpomněly pochopitelně až byl asi v půli cesty, že jsme mu zapomněly dát tašku s věcma, která tam byla už ty tři měsíce nachystaná, až někdo přijede autem, abych to nemusela tahat v ruce. Nedá se nic dělat, obě už máme nárok na sklerózu, tak jsem tašku opravdu dotahla domů v ruce!
Bráška se pak objevil v poledne, moc ani nechtěl komunikovat, protože má také nějakou chřipku a ve volných chvílích polehává, ale pracovat se musí! Zrovna tak švagrová! Takže jsem si vlastně trošku „pokecala“ za ty 3 dny jenom s maminkou. Včera mě zase musel bráška odvézt do Kralovic na autobus domů a pojedeme prý o něco dřív, protože vařil, tak vezl švagrové do obchodu oběd. Vepřo-knedlo-zelo na talíři bylo zabalené, tak jsme se s maminkou se slzami v očích rozloučily, protože maminka už dlouho říká, kdoví… a já, bráška a synovec jsme odjeli. Asi v půli cesty do Kralovic volala maminka brášku, že jsem doma zapomněla brýle i mobil! No, to bylo něco! Já už o mém nároku na sklerózu mluvila, ale bráška, který je o 14 let mladší, ten to pořád nějak nemůže pochopit a evidentně mu dělá problémy cokoliv, co se mu nehodí, prominout rodině. Tak se nelogicky zeptal: „A to se mám vrátit?“ No nevím, co čekal za odpověď, ale když jsem řekla, že mu nic jiného nezbývá, tak „vrčel“ a ptal se, proč prý musí všechno za všechny od….. no, slušně řečeno odnést! Už před tím, než jsme vyjeli, tak stačil vrčet a štěkat na mého synovce, ale jak jsme přišli ke švagrové do obchodu, byl zase normální! Nějak tomu nerozumím, není v podstatě zlý, není lakomý, pro cizí by se rozkrájel, ty jejich „3 pejsky“ (švýcarský salašnický pes) miluje, většinou je nechávají v obýváku, aby jim nebyla zima, ale na rodinu je dost často nepříjemný! Už ho bereme takového, že jiný nebude, ale ne vždycky je nám to jedno! Synovec taky říkal, že když nemusí, raději domů nejezdí (studuje VŠ a bydlí někde na intru), brácha má dva syny z prvního manželství a nemluví s ním ani jeden, švagrová má v Kralovicích maminku a sestru a taky spolu nemluví už dost dlouho! Mně to zkrátka rozum nebere!
Když si vezmu moji maminku, která má tak velké srdíčko, že se jí tam vejde celý svět, nejenom rodina a když ji někdo opravdu „vytočí“, rozhodně tak moc neublíží, ale ještě se vždy omluví a raději víckrát! Moje sestra říkala, že také nemá ráda lidi, ale jen ty cizí, rodinu ano. Jsem snad tedy já nějaká nenormální, když se neumím na nikoho hněvat a vůbec se nerada hádám?
Přirovnám-li tedy brášku k tomu stromu a jablku, tak tedy opravdu se to jablíčko zakutáleno od toho stromu kousek dál. No, snad to všichni už nějak přežijeme. Ono nám totiž nic jiného nezbývá.
A ještě něco. Takhle krásně kvete mamince ibišek, paráda! Kytičky ví!