Když budu pokračovat, tak musím říci, že jsem nastoupila do chemičky jako sekretářka, ale tu jsem dělala jenom půl roku. Sehnala jsem si lepší zodpovědnější a také hlavně lépe placenou práci jako referentka tenkrát zvláštního oddělení. Byli jsme takoví tajemní, ale práce tam byla normální jako jinde. Jen jsme měli navíc pod „palcem“ tajné spisy, jejich evidenci, doručování, odesílání a kontrolu. No a z té kontroly měli tenkrát všichni strach. Můj tehdejší vedoucí říkal, že jsme závodní ministerstvo vnitra. Já jsem byla jen normální „pěšák“, ale vedoucí měl náplň práce některou pro mne dosud utajenou. Ale kolektiv, hlavně ten ženský, byl fajn, dodnes se navštěvujeme, voláme si a občas i píšeme s jednou kolegyní z té doby, která je mimochodem o 16 let starší, ale pořád fešná dáma!
Ano, tady jsem opět těhotná!
No, tak šel čas a já (snad i můj muž) zatoužila po druhém dítěti. Povedlo se a skoro na den přesně se nám po 3 letech po synovi narodila holčička. Byla krásná, měla hodně černých vlásků, na svět „vykoukla“ na první jarní den v neděli, ze sanitky jsem „frčela“ rovnou na sál, v momentě byla na světě a měla i nádherné míry: váha 3,7 kg a míra 53 cm no není to paráda? Já ji jela odrodit do Brna, na moji rodnou Moravu a pak se s ní vrátila zpět (už ale autem, ne letecky), vezl nás tenkrát jeden kamarád. Jméno měla po mně, no byli jsme šťastni! Syn byl podoben na mne a dcera na manžela, asi to tak je obvyklé, tak se s ní manžel taky „vytahoval“. Bohužel, ne dlouho. Najednou onemocněla, nevěděli, co s ní, dali nám ji do nemocnice, odkud nám ji asi po 4 týdnech vrátili zdravou! (?) Do týdne nám doma zemřela! No přiznám se, je to už 44 let, ale vzpomínám stále a tento den byl pro mne jeden z nejhorších v mém životě! Ještě ten den, co zemřela, tak dostal syn horečku, my nevěděli na co zemřela dcera, navíc jsme museli k policajtům k výslechu, protože zemřela doma, myslela jsem, že zešílím! Bylo to opravdu hrozné a bez prášků a injekcí bych to asi jen tak nepřežila. Vzalo mě to psychicky a hned jsem toužila po dalším dítěti. Musela jsem ale počkat, až se moje tělo dá zase trochu do pořádku, nedalo se nic jiného dělat. Libuška nám tenkrát zemřela v noci, střídali jsme se u ní s manželem ve dne v noci a přece jsme ji neuhlídali. Usnula už navždy. Když dnes slyšíme, jak se některé „rádoby“ matky chovají ke svým dětem, nebo je usmrtí hned po porodu, nemohu tomu nikdy uvěřit a nikdy neporozumím asi jako 99 % nás všech.
Toto je jediné foto mé malé dcerky, kde jsme i se synem, zemřela když jí byly 3 měsíce a 3 dny.
A pak je ještě jedna fotka, ještě jsme stihli „Vítání občánků“. No moc dlouho občánkem nebyla.
Tak nakonec jsem musela všechno překonat a žili jsme dál, ale už jsem cítila, že to nebylo to pravé ořechové jako před tím. Manžel se přece jen častěji zdržoval déle „na schůzích“ než před tím, dopřával si častěji i alkohol a já hlídala doma synáčka, byt a „hospodařila“ s penězi. Když mi skončila tenkrát po 4 měsících placená mateřská, šla jsem znovu do práce.
A aby toho všeho nebylo málo, tak mi jednou pozdě v noci, nebo spíš k ránu přišel manžel domů s tím, že se stalo něco zlého. Byli na nějakém „výjezdním“ zasedání nebo co někde na horách na Klínech, on tam něco popil, kolega mu půjčil klíče od auta a on, ač neměl nikdy řidičák, tak naložil dvě svoje kolegyně a jel s nimi do Litvínova. Většina asi ví, že cesta z Klínů je samá prudká zatáčka a pro řidiče bez řidičáku a s alkoholem to bylo asi v nadlidských silách dojet bezpečně do cíle. NEDOJELI!
Skončili někde na stromě nebo ve škarpě u silnice, nevím přesně, jedna kolegyně byla ošetřena na místě, druhá skončila v nemocnici, naštěstí to nebylo životu nebezpečné, ale nutné a manžel? Ten byl až na ten alkohol v pořádku! Ještě jako třešnička na dortu bylo to, že dostal blokovou pokutu, která se musela ihned zaplatit a to v částce 5000 Kč! To byla hrůza! Na tu dobu určitě hodně peněz, téměř pětinásobek manželova měsíčního platu! Doma ani koruna, spláceli jsme půjčky, kolegyně v nemocnici, co teď: Do nemocnice jsme ji jeli s manželem hned navštívit, abychom věděli, jak na tom je, ale ona byla tak solidní, že šla na revers sama po 4 dnech domů, jinak by byl souzen i za ublížení na zdraví! Pak jsme si šli vyřídit další půjčku v hotovosti, aby mohl zaplatit tu pokutu a byli jsme spolu dál, nedělala jsem tenkrát žádné scény, vzala jsem to jako osud. No a posléze jsem byla odměněna! Za další 2 roky po úmrtí dcerky Libušky se nám narodila další zdravá dcerka!
Říkám jí dodnes, že byla „vymodlená“! To bylo radosti! Nikdo si ale nedovede představit ten strach a hrůzu, co jsem prožívala při každém jejím sebemenším onemocnění!
Takový zmatený byl ten život, že mám pouze toto foto z dalšího Vítání občánků a další foto až jí byl rok. Ta paní vpravo, která má na klíně mého syna, to je maminka mého manžela – tedy jeho babička, která mi v té době už dcerku hlídala.