Tak jsme žili byli v Litvínově. Hned v září jsem ale musela do Brna, kde jsem měla na ekonomické škole složit půlku maturity. Vzhledem k tomu, že když všichni „šprtali“, tak jsem byla v porodnici (byla jsem tam tenkrát 6 týdnů!), měla jsem zdravotní problémy a synovi už říkali starosta kojenců, protože mu bylo 5 týdnů, když nás pustili domů. Byl to už „velký kluk“ a já byla taky jakž takž v pořádku, tak to šlo domů, ale určitě jsem se nemohla připravovat k maturitě. Proto jsem ji automaticky musela dělat až v září. No, byla jsem sama v bytě s malým synem, manžel věčně někde po schůzích, žádná rodina, žádní kamarádi, nebudu chodit kolem horké kaše. MUSELA jsem to zvládnout se připravit! Do posledního ročníku, jak už jsem psala, jsem nastupovala v Ústí. Tak tedy v září manžel zajistil letenku a já s pětiměsíčním synem v náručí letěla z Prahy do Brna letadlem, auto jsme nikdy neměli a s tak malým dítětem… Do Prahy mě dokázal nechat zavézt, tam nás naložil do letadla, na štěstí letěl tenkrát jeden jeho známý. To jsem měla obrovské štěstí! Ten známý totiž celou dobu (no nebylo to tak dlouho, asi tak 30 min. letu) držel našeho synka na klíně, protože já střídavě držela u úst pytlík a střídavě běhala na WC! Úžasný zážitek z mého prvního letu! No, všechno dobře dopadlo, naši mě čekali v Brně, pak pohlídali syna, já odmaturovala, jak snadné! Už si ale opravdu nepamatuji, jak jsem se dostala zpět. Něco mi ale říká, že jsem už určitě neletěla! Žádný známý na blízku nebyl!
Tak to jsme my a naše 1. Vánoce v novém domově! Aby nám bylo líp, tak přijeli z Moravy i moji rodiče s mým bráškou (to mu bylo tenkrát 7 let).
A pak jsem jezdila z domova jednou za 14 dnů do Ústí, abych mohla dodělat středoškolské vzdělání včetně celé maturity a synáčka hlídal v tu dobu manžel. Vždy se to muselo nějak zařídit. A aby se to nepletlo, tak jsem šla do práce, když bylo Ládíkovi 1 rok, vlastně to bylo skoro akorát, bylo to v dubnu 1962. Taky tenkrát nebyla práce „na drátku“ a tak jsem byla ráda, že jsem nějakou sehnala tak brzy a hned nastoupila. Když jsem potom pracovala jako sekretářka (už zase!) u jednoho vedoucího odboru tak jsem se dozvěděla, že mě vzal také proto, že jsem ho zaujala tím, že jsem přes všechny změny v mém životě nevzdala školu! Tak vida! Pak jsem zvládla i tu druhou půlku už normálně v termínu na první pokus a spadl mi kámen ze srdce! Vzhůru k dalším zítřkům!
Co si ještě živě pamatuji z období, kdy byl synovi cca 1 rok tak to, že jsem se rozhodla se sousedkami (byli jsme taky všichni sestěhovaní z celé republiky, takže bez rodiny a známých), že budeme chodit cvičit. V pondělí měl být ten můj velký den – 1. den v tělocvičně. Manžel odjel na týden na nějaké školení, synka hlídala sousedka, která měla ještě menší miminko a šlo se. Po prvé a naposledy. Zpátky už mě vedly 2 sousedky, abych vůbec „dopajdala“ domů, měla jsem po seskoku z kruhů mimo žíněnku mooooooooc krásný výron. Byl tak parádní, že mi ho druhý den museli dát do sádry na 6 týdnů! To měli ze mne všichni radost a zrovna tak i můj manžel, když se po týdnu vrátil zpátky!
Tak jsem chodila do práce, syn byl v jeslích, no bylo už na čase, aby se to zlepšovalo! Pamatuji se, že jsem dávala manželovi k svačině denně 4 chleby s domácím sádlem od jeho maminky, já pořád jenom počítala, jak to udělat, aby stačily peníze, k večeři jsem taky mívala suchý chleba a cibuli s octem (tlačenku jsem si domyslela), pro obědy jsem chodila do závodní jídelny, protože jsme se z jedné porce najedli dva.
Ale nestěžovali jsme si, brali jsme to jak to šlo.
Jezdili jsme také často na naši rodnou Moravu, po které se mi mimochodem stýská pořád! To je foto ještě v době, když jsme myli šťastni!
V té době už naproti mně bydlela moje o 3 roky mladší sousedka Vlasta, o které jsem se na mém blogu už párkrát zmínila. Měla o půl roku mladší dceru, tak jsme si dokázaly navzájem pohlídat děti, když některá potřebovala. No, protože já chodila hned do práce, ji ale dokázal uživit manžel, tak mohla být doma, potřebovala jsem to hlídání častěji. Peněz bylo stále málo, platily se půjčky, dítě bylo taky nemocné, tak v nejhorším vypomohla sousedka. Vděčím jí opravdu za mnohé.
Také se nám povedlo jednou vytopit sousedy (byt mám pořád stejný od r. 1962 – tedy bydlíme ve 3. patře se zvýšeným přízemím – až nahoře). To jsem byla se synem doma, byl myslím tenkrát nemocný a my šli na kontrolu k lékařce. Už mu ale bylo líp a jako malý byl dost pořádkumilovný (dobře jsem ho učila), tak chtěl po sobě ráno umýt u dřezu hrneček od mléka. Vždy si dával k pracovnímu stolu stoličku, aby tam dosáhl, tak i tentokrát, ale ouha, netekla voda! Bohužel jsem nezkontrolovala, jak to bylo dál a když jsme se vrátili do domu, sousedé z 1. patra sháněli sousedy z 2. patra, že jim tam asi teče voda, že to teče k nim, měli plné lustry! Tak jsem se ještě zúčastnila debaty na toto téma a šla nahoru do svého bytu. Odemknu a málem jsem měla infarkt! Volám dolů na sousedky, že to bohužel teče od nás (až do 1. patra!). Chodba byla plná vody, pamatuji se, že jsme ji nabírali do kbelíku hrnečkem, v kuchyni plno vody, v dětském pokoji plaval koberec, voda hrčela plným proudem do dřezu a odtud na zem, no hrůza! Ale ukázalo se, že mám dobré sousedky, přišly 3 hned na brigádu a pomohly mi to uklidit. Byly jsme tam tenkrát přibližně stejně staré, tak to nebyl takový problém se domluvit. Když bylo vše uklizené, tak jsme si v té kuchyni sedly, že si dáme kávu. Otevřela jsem dveře od kuchyňské linky a další problém! Ve všech hrncích a kastrolech byla voda, no celá linka pod dřezem byla plná! No tak jsme tu kávu odsunuly ještě o chvíli později. Horší to tenkrát měli sousedé pod námi. Paní byla tenkrát tak „vytočená“, že házela z okna vše, co bylo mokré, tedy spíš „nacucané“ vodou, pamatuji se, že letěla i celá veka chleba! Myslím, že by mě tenkrát nejraději uškrtila! Vím, že když tenkrát přišel manžel domů, už na chodbě ho odchytila jedna „dobrá duše“, aby mu řekla, aby se připravil na to, že se něco stalo u nás! Přiběhl celý špatný a když mě viděl celou, hned se utíkal podívat na syna, který už spal! Tak byl vyděšený, že mi ani nevynadal!