POSLEDNÍ ŠKOLNÍ ROK
Pokud se vrátím k mé školní docházce, tak už do 2. třídy ZŠ jsem chodila v Hrušovanech až do 5. třídy. Tenkrát jsme měli osmiletou základní školu a od 6. třídy se říkalo – měšťanka. To už jsme byli něco jako na vojně mazáci. Dobře si pamatuji na docházku až do té 5. třídy, pamatuji si i na moji milovanou paní učitelku Foralovou, která učila později i moji sestru, která ji měla také moc ráda jako ostatně všechny děti. Tenkrát fungovalo na školách tzv. SRPŠ – tedy pro vás, mladé, Sdružení rodičů a přátel školy. Docela to tenkrát mělo svoje místo, rodiče mohli mluvit k různým tématům a dávat návrhy na zlepšení práce ve škole. Můj tatínek dělal předsedu tohoto Sdružení hodně let, nevím dokonce jestli ještě nepokračoval, když tam začal chodit můj bratr a to je o 14 let mladší.
Do 6. – 8. třídy jsme museli chodit do Židlochovic, což bylo tenkrát okresní město, asi jako dřív Litvínov, cesta tam byla asi 2 km a chodili jsme většinou pěšky! Dnes se vozí děti autem na daleko menší vzdálenosti. Když mi bylo asi 12 let, proležela jsem celé prázdniny, dostala jsem totiž revmatickou horečku, bylo to vážné a opravdu jsem se nemohla vůbec ani trochu namáhat. Zprvu jen ležet, později posedávat. Byla to fakt nuda. Do školy od září jsem sice už mohla, ale pěšky ne! To jsem měla zakázané, měla jsem i zákaz tělocviku ve škole! Tak jsem jezdila vlakem, nebo mě tatínek vozil „na štangli“ na kole. Vlak nejezdil ale tak často, jak bych potřebovala, tak jsem tam kolikrát musela čekat i hodinu, ale měla jsem dobré kamarádky, vždycky tam někdo čekal se mnou!
No a potom v 8. třídě, to už jsem cvičit mohla, ale ten rok byl znát a tak jsem měla na konci osmičky vlastně jedinou dvojku a to z tělesné výchovy! Žádné ohledy se tenkrát nebraly, ani na to, že jsem měla vždy samé jedničky! Taky si pamatuji, že na konci osmé třídy jsme měli něco jako „malou maturitu“. Skládali jsme po jednom před komisí zkoušky ze čtyř hlavních předmětů! Dobře to pro mne dopadlo, zase jsem měla samé!
Taky jsem se začala v 8. třídě víc zabývat chemií a biologií, ne proto, že bych byla do pana učitele Neživného zamilovaná, ale měli jsme se rádi. Byl starší, ale moc hodný a dodnes mám od něj v mém památníku (no ten teda už opravdu pamatuje) moc hezká slova, která o tom svědčí. A taky jsem v této třídě už začala literárně tvořit. Vydávala jsem třídní časopis, jmenoval se BLESK, vycházel 1 x měsíčně a VŠE jsem „tvořila“ sama a ručně psala. Časopis měl vždy na titulní straně básničku i moji ilustraci (?) k důležitému tématu měsíce, uvnitř mnou psané povídky, básničky, vždy něco z naší třídy a na poslední stránce byly mnou vymýšlené křížovky, rébusy a tak. Časopis měl 8 stránek a dalo mi to dost práce, psala jsem ho ručně tiskacím písmem a vždy visel na nástěnce! Tady je jedna malá ochutnávka :
Nevím, jak moc je to ve zmenšeném náhledu čitelné, ale pro jistotu opisuji:
Už se vrací září
s úsměvem na tváři.
Nastane nám škola.
Však už na nás volá,
by když jsme si odpočali
denně tam k ní zavítali.
Do dneška mám schované „originály“, už jsem je kolikrát chtěla vyhodit, ale zas tolik místa nezaberou a on je potom někdy někdo vyhodí, že?
No, přesto jsem nešla dál studovat. Já jsem si to pořád odůvodňovala tím, že naši na školu nemají peníze, ale maminka mi později řekla, že jsem se prostě zasekla, ale fakt nevím proč. Nedala jsem se přesvědčit, že je to škoda.
Pamatuji si také jako dnes, že někdy po Vánocích se mi zdálo, že má maminka nějak větší bříško. Tak jsem řekla spolužačce, že si jako přijde k nám pro něco do školy, podívá se na maminku a pak mi řekne, jestli mám pravdu. No já vím, že se vy mladí divíte, ale tenkrát byla úplně jiná doba. A také si pamatuji, že maminka nám to nechtěla říct proto, že se styděla! Mně už bylo 14 a sestře 10 let a maminka porodila brášku AŽ V 35 LETECH! No a to se dnes vlastně začíná.
Tak jak to dopadlo, to až příště!