Tak dnes je neděle, tedy konečně neděle a ti moji kluci „bowlingáři“ už od středy „kouleli“ na turnaji CZECH OPEN v Olomouci. Původně počítali, že pojedou v pátek domů, ale dařilo se, tak zůstali. Jejich „manažerka“ a věrná fanynka – manželka a maminka, ta samozřejmě ráda taky zůstala. No a konečně byli po zásluze odměněni. Tedy hlavně Luky. Oba s taťkou postoupili ze základního soutěžního pole 218 hráčů mezi 84, kteří bojovali dál a Luky ještě potom dál. Rozuměla jsem tomu tak, že z těch 84 postupujících bylo 12, kteří postupovali přímo a ostatní byli rozděleni po 24 ve skupině a vždy polovina postupovala dál. Tak Luky postoupil mezi těch 24 a pak ještě jednou, ale to už bylo finito! Ale paráda! Můj syn – Ladislav Homola skončil na tomto velkém mezinárodním turnaji jako 66. z 218, to bych řekla, že je velký úspěch a můj vnuk – Lukáš Homola nakonec skončil jako 31. z těch 218. Na to, že z nich byl nejmladší – byli to většinou samí dospělí a taky BORCI, je to velká PARÁDA, taky jsme mu drželi pěsti a na dálku fandili, takže: KLUCI MOC GRATULUJEME! Konečně jste ty všechny tréninky a turnaje nějak zúročili a zpečetili. Takže já měla velkou radost, kterou doprovázely i slzy, no a myslím, že jsem nebyla z rodiny sama.
Tak, to bychom měli. Sbaleno na zítřejší odjezd už taky máme, teď už jen, aby se vyvedlo počasí a netrápily nás moc ty naše neduhy, taky by si mohly vzít na chvíli dovču.
A ještě jedna perlička nakonec. Já mám vždy takovou poznámku, když si někdo myslí, že mě zdržuje nebo brzdí tím, že něco nestíhá tak rychle, jak by chtěl, že říkám: „to je dobrý, vždyť nehoří“! No a dnes jsme byli s manželem ještě v obchodě koupit nějaké maličkosti sebou, přede mnou mladý pán nestíhal rychle sebrat nákup od pokladny, tak se omlouval a já říkám to mé obvyklé: … vždyť nehoří a vtom jsme se všichni nahlas rozesmáli včetně paní pokladní. Ten pán byl totiž hasič v uniformě. Ale fakt, nebylo to schválně, prostě se mi to povedlo, no a co?
A teď něco na závěr. Původně jsem měla v ložnici na pelesti postele jednu paní ježečkovou, kterou jsem dostala od vnoučátek k narozeninám. Dědovi to bylo po čase líto, tak si tam přidal z naší „ježčí“ sbírky pana ježečka a ejhle! Oni mají malé ježečky – holku a kluka. To je hezké, že? Posuďte sami! A hned je veseleji.
AHOJKY PO KRÁTKÉ DOVOLENÉ! VŠECHNY POZDRAVUJI, KTEŘÍ BUDOU ČÍST MŮJ BLOG A TY OSTATNÍ POZDRAVUJTE VY!