Tak jsem se byla zase na chvíli podívat u maminky. Vyšetřila jsem čas mezi rehabilitacemi a odjela jsem v pátek odpoledne busem, ale včera odpoledne pro mne musela přijet synovo rodina, protože bych se odtud jinak nedostala.
Byla to taková „hodně zajímavá“ návštěva, protože jsem tentokrát dost času strávila i se svým bratrem. Měl totiž v neděli svátek – Alois, neboli Lojzík a dnes má narozky. No a oslava byla taky na dvakrát. V pátek se slavil svátek a v sobotu ty narozeniny. Takže nás v pátek pozval i s maminkou a jeho nejlepším kamarádem na večeři, bylo kuře a nebo kachna. Jak já miluji kachnu, tak jsem zhřešila a dala si. Ale fakt jsem si dala, to byla dobrota. Měla jsem potom obavy, aby mi nebylo špatně, protože jak víme, to co nesmíme, nám chutná nejvíc, ale dopadlo to dobře. Pak se na verandě (jeho domku, samozřejmě) popíjelo šampaňské s jahodami. Bylo nás tam celkem 7, což se traduje, že je šťastné číslo, no a šťastně to pro všechny dopadlo. Nikomu nebylo zle, nikdo se neopil a bylo nám zkrátka fajn. Pokecali jsme, zasmáli jsme se, dokonce nám bráška pouštěl i muziku. My s maminkou jsme samozřejmě odešly dřív do hajan (no, poměrně brzy), nechali jsme prostor těm mladším, ale byli jsme všichni spokojení.
Druhý den bráška ráno začal udit ve vlastní udírně jím vyrobené klobásky. Odpoledne už byly k jídlu, no to byla taky paráda, to bylo pochutnáníčko! Bráška fakt umí vše, na co sáhne, nevím, jak to dělá. V mezičase byly také zákusky no a večer se grilovaly špízy. K tomu vynikající zeleninový salát, no a – jak jinak – přípitek zase šampaňským s jahodami. Tentokrát jsme si s maminkou daly opravdu jen ten přípitek, poseděly jsme chvíli a protože mamince nebylo akorát, šla jsem poslušně s ní domů. Tedy o patro výš. Mám moc hezkou vzpomínku, bylo to skoro tak hezké jako za starých časů, když jsme „pařili“ s bráškou.
V neděli asi dost překvapila brášku celá moje rodina, aniž bych já na tom měla nějakou zásluhu. Ráno mu telefonicky popřál můj manžel, pak sms-zprávou moje dcera a krásnou tečku udělal můj syn, když pro mne přijeli, tak mu přivezl „soudek“ piva. Evidentně byl bráška překvapen a to mile, protože toto nebývá pravidlem, ale když už jsem tam byla já, tak se ke mně všichni přidali, aniž bych jim to připomínala nebo říkala, za což jsem jim byla i já vděčná.
I když bráška říkal, že příště, až bude zase dělat klobásky, tak tehdy, když nepřijde tolik lidí, aby mu víc zbylo, tak věřím, že byl také spokojený. Vždyť rodina MÁ DRŽET POHROMADĚ!!!!