Tak to je moje „zlatíčko“, moje maminka asi tak před 1,5 – 2 roky. Vypadá pořád dobře, že? Jen kdyby lépe viděla! To ji deptá nejvíc, to je velká smůla a zátěž na psychiku!
Já už asi celé rodině připadám otravná s tím, jak o ní pořád mluvím, připomínám dětem, aby jí nezapomněli zavolat, když má svátek nebo jako dnes narozeniny! Já ale vím, jak moc by ji to bolelo nebo aspoň hodně mrzelo, kdyby si na ni nevzpomněli její nejbližší.
Vždycky jsem říkala, že život bez dětí by byl hrozně prázdný a bez vnoučátek pochopitelně také. Také jsem říkala, vlastně to pořád tvrdím, že budu spokojená, když mě budou mít moje děti rády jako já mám svoji maminku. Vím, každý má „svou“ rodinu, ale moje maminka nikdy sama pro sebe nic nechtěla. Vždycky napřed děti, později vnoučátka, no jak ji jednou nazval můj syn, babička se zlatým srdíčkem. Nevím, jak často si na ni vnoučátka vzpomenou a už vůbec si netroufnu říct, jestli vůbec pravnoučátka, ale ona opravdu myslí na všechny! A já věřím tomu, že až jednou budou moje děti starší, budou mít taky svoje vnoučátka, tak pochopí i mne a budou s láskou vzpomínat na moji maminku a byla bych ráda, i kdyby rády vzpomínaly na mne. Protože já je mám určitě tolik ráda, jako moje maminka nás všechny! Takže, milá maminko! Jen krůček už je k taky hezkému jubileu k té 90., ale kdyby se stal zázrak a Ty bys lépe viděla, to bych věřila, že by ses mohla dožít i té krásné 100! Tedy Ti přeji aspoň malý zázrak, ještě hodně zdravíčka a znovu vzkazuji: MÁM TĚ MOC RÁDA!