MOJE POSLEDNÍ CESTA Z ITÁLIE

Začnu od začátku. Já s manželem, synem, dcerou a jejich rodinami: to jsme my, jsme taková „Hujerovic“ rodina, protože jezdíme už asi 9 let na společné dovolené, společně oslavujeme všechny svátky, narozeniny, no prostě jsme rádi spolu. Podotýkám, že již 30 let mám problémy s krční páteří a nyní asi posledních 6 let i s bederní a ta mi dává pořádně zabrat. Protože mám mimo jiné i výhřez plotýnky, byla jsem koncem května v nemocnici na infuzích kvůli častým bolestem. Protože jsem také kardiak a zničila jsem si žaludek braním Anopyrinu, nemohu brát na bolest Brufen, který mi vždy pomohl. Posílena infuzemi s heslem, že Tramal to jistí, jsem řekla, že to risknu, protože nejstarší 18-letá vnučka už prý jede s rodiči naposledy.

Tak jsme se v polovině července v počtu 11 osob vydali autobusem do Bibione. Dojeli jsme včas a v pořádku, ani se mi to nezdálo tak hrozné, páteř nebolela víc, než kdy jindy, prostě pohoda. Jen se mi hůř vstávalo ze židle, když jsem chvíli seděla, musela jsem to „rozchodit“. Manžel mi vždy říkal, abych se narovnala, že budu celá křivá, ale ono to nešlo, až za chvíli. Zkrátím to. Bolesti se den ze dne stupňovaly, ale ještě jsem to vždy zvládla s lékem proti bolesti. Až přišel pátek, náš předposlední den, protože v sobotu jsme měli odjíždět zpět domů. Já jsem už nic nerozchodila a když jsem si odpoledne lehla, již jsem se nemohla ani posadit, natož vstát. Zkoušela jsem vstát zrovna v době, když do našeho apartmánu přišla snacha a když mě viděla, běžela k „nim“, aby mi přinesla něco na bolest, protože můj lék mi nepomohl. V tu chvíli byli kolem mne všichni, radili se, co se mnou, vnučky se pořád ptaly, jak mi mohou pomoci a kluci, zda něco nepotřebuji. Nejstarší vnučka poslala SMS zprávu našemu delegátovi, že nemohu už ani chodit a ten odepsal, že mne odveze na pohotovost, abych nikami nechodila (?). Požádala jsem nejstarší vnučku, aby jela se mnou, protože umí dobře anglicky, kdyby bylo potřeba a taky mě musela podpírat, abych vůbec ten kousek k autu a od auta došla. Na pohotovosti byla plná čekárna lidí, ale sestřička v recepci a pak i ostatní pacienti, když viděli, jak jdu, tak mě hned pustili k pí doktorce. Pí doktorka mě opravdu srdečně litovala, že mi tu cestu domů nezávidí. Ptala se taky, jestli by mi někdo mohl píchat injekce. Řekla jsem, že asi ne, ale vnučka, která byla se mnou i v ordinaci řekla, že by to zkusila. A to studuje gymnázium, ne zdrávku. Tak jí pí doktorka udělila krátkou instruktáž, já dostala 2 injekce na cestu, recept na další i na prášky a jely jsme zpět. Když jsme přijely k naší ubytovně, všichni zbývající „Hujerovic“ byli venku a netrpělivě mě čekali.

Večer ve 22,00 hod. přišla vnučka, která měla větší strach než já, aby mi píchla další injekci, další pak druhý den ráno v 8,00 hod. Opravdu byla šikovná, ani jsem nic necítila. Večer ve 20,00 hod. jsem měla dostat další a pan řidič řekl, že první zastávka je až ve 21,00 hod., ale pak ve 20,00 hod. zajel na malé odpočívadlo a řekl, že to je pro tu paní na tu injekci, ale všichni zůstali v autobuse, jen já se natočila s holou zadnicí, rodina mi dělala „stěnu“ a vnučka píchla injekci.

Dobře to nakonec dopadlo, cestu jsem přestála v pořádku, ale když jsem to vyprávěla mé praktické lékařce, tak mi řekla, až se vysmála, že můžu jet už tak akorát do Pelhřimova nebo do Písku. Doma se mě už ujala neuroložka a obstřiky zabraly.

Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Poznala jsem, jakou mám perfektní rodinu, jak měli všichni o mé zdraví starost a ten den, i když bylo krásně, nikdo z nich k moři nešel a všichni „skákali“ kolem mne.

17.9.2006

Tak, toto jsem napsala krátce poté, co mi zabraly ty obstřiky a také hlavně pro vnučky a dceru i snachu, aby si to občas přečetly, aby viděly, co je ještě může čekat, když už teď mají problémy s páteří! Tak děvčata, koukejte s tím něco dělat (třeba cvičit ap.), dokud je čas a hlavně, dokud to jde! Mně už to fakt moc nejde. Tak hodně zdraví!