Tak jsem se včera dívala na televizní inscenaci Za trnkovým keřem. Pro ty, kteří tuto inscenaci ještě neviděli podotýkám, že se jedná o otce a syna, později dědu a vnuka, kteří si chodí za trnkový keř kousek od domečku říkat pravdu z očí do očí. I tu, která se neříká snadno. Ale bez emocí a vedlejších úmyslů, že by někdo myslel „za roh“. Krásný zvyk. Moc se mi to líbilo. Možná by to bylo fajn zkusit. No, dřív jsme tomu říkávali „černá hodinka“. Dnes už se to asi nepraktikuje, ale bylo by to hezké. Krásný den přeji.