Tak se blíží konec Vánoc a na mne leze „Hujerovský syndrom“. Že Vám to něco připomíná? Ano, správně. Pojmenovala jsem si tak můj duševní stav a současné pocity. Čím jsem starší, tím bych chtěla být stále častěji fyzicky k mým nejbližším. Jsem ráda, že jsme se sešli na Vánoce po dlouhé době právě u nás. Dcera s rodinou už na oběd a po obědě dorazil i syn s rodinou. Ani mi nevadilo, že jsem musela zase „s auvíkem“ (ta páteř teda dokáže potrápít a nejvíc, když je to nejmíň zapotřebí) uvařit „božihodový“ oběd pro 6 osob, předvařila jsem si něco den předem, ani mi nevadilo, že jsem musela 3 x zapínat konvici na vodu, než jsem všem uvařila kávu, případně čaj, ale k úplné dokonalosti mi přece jen chybí podstatná část rodiny, řekla bych, ta zakládající, tedy moje maminka. Je přece jen trošku z ruky a už jsem na tomto místě psala, že tam téměř nic nejede a mne už přece jen vyčerpává pořád „žebrat“ o to, aby mě tam někdo odvezl. Tentokrát tam přijede hned v neděli moje sestřička, ke které do Brna to mám v podstatě dost daleko a tak se vídáme opravdu jen „poskrovnu“. Myslela jsem si, bláhová, že tam sjedeme se synovou rodinou aspoň „na kávu“, ale nic. Vnučka není ve své kůži (spíš se jí nechce, promiň, Laděnko, se jezdit ukazovat nějaké pratetce a prababičce), synovi se opravdu nechce, byl tam se mnou před měsícem, no a moje páteř taky trucuje. Tak co nadělám. Vzdychnu si, sdělím to mamince, ale ouha, ani jí to tentokrát moc nevadilo, ba řekla bych, bylo jí to úplně jedno. Nebaví ji zase žít, pořád má ty „své“ zdravotní problémy a já jsem z toho ze všeho smutná. No, jak se to zpívá? I když je trochu smutno, hlavně, že je veselo? Tak nějak, zkusím se dle toho řídit. Ale jinak, jinak byly ty Vánoce s mými drahými (Hujerovic = momentálně 10 lidí) opravdu krásné!