Upozornění pro ty, kteří již nemusí moje staré vzpomínkové fotky, vám se tedy omlouvám. Těm ostatním honem, honem musím zveřejnit zbytek fotek, které jsem si naskenovala včera do počítače. Při dnešním kliknutí na lištu, kde mám odkaz na můj blog se mi totiž tak jako mnohým z vás objevil pouze nápis „sandan“. Potvora jedna. Tak jsem se sem dostala přes jeden váš komentář a doufám, že to dnes dám. Co bude dál se tedy uvidí. Ach jo.
Poznáváte mne? Jsem to pořád já? Tady vpravo s tím štuclíkem, který mi ušila maminka. To už je tedy hooodně stará fotka.
Tady je vidět, že už jako malá jsem asi ráda papala. Tak moc, až jsem to všechno snědla mamince, že byla tak hubená a já mám tvářičky jak bucláčky!
Ale to mám apartní klobouček, že? Tatínkovi jsem se určitě také líbila, ale celá moje garderoba je také práce mé maminky, která byla vyučena švadlenou a uměla opravdu dobře!
Už jsme se posunuli trochu v čase, to mimčo je moje téměř o 4 roky mladší sestřička a já jsem už ta „velká“.
To byl další dost viditelný posun. Takhle jsme byli u nás v okolí Brna pobožné, napřed jsme se se sestrou u stromečku pomodlily a pak jsme dostaly dárečky. Kočárek s panenkou – to bylo radosti!
Už opravdu skoro dospělá – ano, pořád já, držím slepičku, aby si ji mohl můj malý bráška pohladit. Je to možné, ale zdá se to opravdu jako nedávno. 
Poslední dnešní fotka. To krásně se usmívající mimino je už můj syn a s ním jeho „strejda“, o 7 let starší. Určitě jste poznali, že jde o mého brášku. Rozuměli si však dobře.
Skončila jsem tedy moje dnešní vzpomínání. Fotky jsou staré 70 až téměř 50 let, ale vůbec mi to tak nepřijde.