Hned úvodem chci poděkovat všem těm, kteří si na mne vzpomněli a drželi pěsti, proto to možná tak dobře dopadlo.
Téměř po celou dobu – tedy od pátku odpoledne do pondělka do rána – bylo převážně krásné počasí. Když zapršelo, tak navečer nebo v noci a to už nám nevadilo. Mamince jsem doma splnila všechna její přání, nebylo jich tentokrát ani moc, ale to hlavní, že jsem byla s ní, to určitě.
V sobotu i v neděli jsme byly na zahradě nebo na dvorku, to si můžete vybrat, mají to spojené, udělala jsem si tam exkurzi zase jednou všude dokola, sluníčko svítilo, stačil mi krátký rukáv, nic víc. Kolem běhali psi a kočky, všichni už vymazlení až až, takže jsem si užila i já.
Tady je vidět, jak psi „tancovali“ kolem maminky, která jim vždy přinese piškoty, které mají rádi. Musí si dávat pozor, aby ji zase neshodili na zem. Nebylo by to poprvé.
A takhle vyváděli pejsci spolu na zahradě a mně moc bavilo se na ně koukat. Lepší, než televize.
Tento psí šampion – Beryl – už vyhrál několik soutěží, z té poslední má doma nejen medaili, ale i pohár. Ale jak může, tak se chce mazlit, lehne si na zem, převrátí se na záda a já jsem mu dělala potěšení. Asi by vydržel to „drbání“ rozhodně déle, než já.
Pomalu, ale jistě jsem se dostala ke kočičkám. Ty chodí k mamince nahoru do bytu všechny tři. Všechny jsou krásné, každá jinak a také jsou každá jiná osobnost.
Tato kočička je stářím prostřední. Teď je ale ze všech nejmenší, nejvíc mazlivá a taky jsem měla tu čest, že přišla za mnou brzy ráno až do postele. To jsem si užila! Takové krásné mazlení! Ona totiž spává v posteli se švagrovou, někdy přeleze i k bráškovi, tak ví, co se sluší! Ale asi se nejvíc také zdržuje doma a ráda spinká.
Nejmladší kočička a vyrostla z ní největší. Maminka jí říká Mourinka, jak se původně říkalo, ale švagrová si ji přejmenovala na Prcka, protože byla hodně malinká a nejmladší. Je hodně hravá a já si díky ní zase prodloužila o kousek život, jak jsem se jí nasmála. Stále se za něčím honí, hraje si se svým ocáskem, ale vytotit jí u toho, to bylo nad lidské síly, tedy nad moje určitě, chvíli nevydržela v klidu.
Nejstarší Majda se ráda nechá pohladit, ale pochovat ne. Je strašně zvědavá a za bráškou chodila po zahradě jako pejsek. Všechno musela vidět, všechno prozkoumat, bráška na ni zavolal „k noze“ jako na psa a ona poslechla. To mne také dostalo.
Bratr si na zahradě udělal dvě jezírka. To jedno bylo už tak zarostlé, že chtělo vyčistit, byla jsem tedy svědkem toho, jak i takové malé jezírko dá zabrat. Rybičky už tam nebyly, ty prý dřív chytala Lucka, to je ta dřívější kočička, která je chytla packou přímo z vody. Byl tam živý jen jeden mlok (aspoň jsem ho viděla naživo) a jedna malá žába. Oba dva přenesl bratr do toho druhého jezírka. U toho všeho musela Majda asistovat. Jen jsem čekala, kdy tam „zahučí“ i ona, ale dobře to dopadlo.
Pak jsem se dozvěděla, že ta žába prý byla asi jedovatá. Měla prý na břiše žluté a černé pruhy, které to napoví. Přiznám se, že jsem neměla ani potuchy o tom, že mohou tak nevinně vypadající žáby být také jedovaté. Zase jsem o něco chytřejší. A to není všechno. Na vlastní oči jsem viděla krtka. I když mrtvého, prý ho asi zdolaly kočky, které opravdu chytají myši. Ale také jsem se divila, že je krtek tak malý a jakou dokáže na zahradě udělat velkou paseku! Inu, krtka moc často my z města v životě nepotkáme a asi jsem si to všechno spojila s pohádkou o krtečkovi. Tam byl opravdu malý.
Na zahradě se už červenaly jahody, narostly krásné a výborné okurky, ve skleníku byly už hezky velké papriky, švagrová má všude plno krásných kytiček, zkrátka mé městské oko se moc potěšilo. Klidně bych tam vydržela déle, ale manžel sám doma asi už ne. MOC mu tady bylo zase smutno a když jsem viděla jeho rozzářené oči, když jsem přijela domů, tak bych mu to nemohla udělat. No a rozpůlit se – to nejde. Škoda. Bylo to ale krásné, teď je zase na řadě sestra a já věřím, že ještě uvidím párkrát maminku plakat při odjezdu domů. Ona vždycky straší, že už je to naposledy, ale já tomu ještě nevěřím.