Zjišťuji, když jdu po ulici, co člověk za ty roky získá přátel a známých. Každou chvíli potkám někoho, koho jsem třeba delší dobu neviděla, začneme povídat a já se pak nestačím divit.
Včera jsem potkala zase jednu kolegyni z práce. Pracovala v mém oddělení a tak vím, když jsem četla její životopis, jak tam hodně truchlila nad ztrátou jednoho svého syna. Zemřel jí dost mladý, byl nějak nemocný, ona stále chodila na hřbitov…
Nicméně měla ještě další dva. Je jen o fous starší než já, ale už řadu let je sama. Neměla štěstí na chlapy a tak chodila ještě dlouho v důchodu vypomáhat do obchodu k Vietnamcům. Teprve letos vlastně nedělá vůbec, ani na pár hodin, jak naposledy. Má také problémy s páteří a už jí to nejde.
To jsem ale psát nechtěla. Včera mí říkala, že ten poslední rok nestojí za nic. Najednou měla plné oči a říkala, že jí zemřel syn. Moje reakce hned byla : Další? Ano, ale ten první byl nemocný, ale tento si vzal život sám. Kvůli ženské. Bylo mu 41 let. Měli spolu malé dítě a tak ani neví, zda toto vnoučátko uvidí.
Aby toho nebylo málo, tak jí prý za tři týdny nato přišla zpráva, že jí zemřela sestra. Byla sice nemocná, ale přece jen, když upadnete na bolavé koleno, bolí to ještě víc.
A ještě do třetice. Někdo jí ukradl peněženku, ve které sice neměla moc peněz, prý necelé 200 Kč, ale občanský průkaz, průkazku DP, průkaz zdravotní pojišťovny. Teď to všechno vyřizuje, aby měla doklady v pořádku, protože má příští měsíc nástup do nemocnice s tou páteří a k tomu tyto průkazky potřebuje.
Bylo mi jí líto. Ztratit dvě děti, a ještě k tomu to druhé vlastně více méně zbytečně, to už je opravdu krutý osud. Ještě má tedy jednoho syna a vnoučata. K tomu jsem jí popřála, aby jí aspoň sloužilo zdraví a přestaly bolesti. Nejen ty tělesné, ale i ty duševní.