Už jsem tady prezentovala naši oslavu mého jubilanta. Tímto taky vám všem, kteří jste mu přáli vše krásné, moc děkuje a dnes tedy konečně mám doma opravdu dědečka, nebo stařečka, chcete-li. Věkem už ano, ale jinak já vím, že se na to necítí. Tedy většinou.
Nedalo mi to, abych tady aspoň ve fotografiích nevložila jeho takový malý medailonek z toho, co jsem našla. Tak se kochejte jak šel život mého manžela ve fotografii.
První fotka, kterou mám – je mu tady 5 let.
Manžel kráčí v kravatě vedle kočárku s malou sestřičkou, která mu bohužel již zemřela, když jí bylo 50 let. Tenkrát právě žili v Praze, proto se tam tak rád vrací. To jsou na procházce v e Stromovce.
Tady netřeba komentáře. Zařazení na vojně měl jako tankista, ale jak vypadal tank, to znal asi jen z obrázku, protože hrál celou vojnu fotbal.
To byl dlouhý skok, co? Tady je rok 1981. Jé, kdepak ty loňské sněhy jsou.
To je rok poté, byli jsme se představit v Brně u sestry.
Tohle je záběr z práce, jo neměl to lehký, je to ten v prní řadě.
Jedna fotka za všechny ze zahraniční dovolené – to je z Kanárských ostrovů v r. 1992.
S vnoučátky byl vždycky šťastný – to byla ještě slaďoučká, je to rok 1997.
To byla oslava před 10 lety, tenkrát nás bylo víc, přijela ještě i maminka a bráška s manželkou.
A toto je už fotka z té oslavy před 11 dny, kterou mi krásně upravila jedna moje milá blogerka.
Tak a tímto krásným podtáckem, který manželovi poslala sestra spolu s blahopřáním, končím.