Je to tak, se zvířátky jsou nejenom radosti, ale i starosti. Jak jsem teď byla u maminky, tak jsem to viděla na vlastní oči.
K mamince chodí na návštěvu bráškovo kočičky. Už jsem psala, že měli loni tři koťátka, jedno z nich se ztratilo a z těch dvou vyrostly statné kočičky. A docela se tam zabydlely.
Maminka bydlí nahoře a má střešní okna. Nevím, jak na to přišly, ale kočky si zvykly chodit k mamince na návštěvu většinou oknem. Lezou po střeše a pak šup, stačí pootevřené okno, ony si to dokáží packou víc otevřít a skočí. Je jim celkem jedno kam. V ložnici rovnou na koberec a v pokoji právě na ten šicí stroj, který jsem minule ukazovala. Copak o to, když není bláto a maminka je vzhůru, tak to jde. Ale když takhle skočí kočka v noci mamince vedle postele, mne by trefil šlak. V tomto případě je štěstí, že maminka moc neslyší, ale i tak se lekla. Také si kočky zvykly chodit v noci spát na její rohožku. Maminka šla tuhle rozespalá na záchod a málem se o kočku přerazila.
No a mně se to také málem povedlo. Jdu si klidně na WC a kočka leží mamince na rohožce. Jak viděla, že je někdo na obzoru, už byla u mne a šla se mnou, málem vlezla i do mísy. Měla jsem co dělat, abych se dostala bez úhony zpět do pokoje, protože chtěla jít samozřejmě se mnou.
Také byla jednou v kuchyni, když jsem vařila. Dala jsem jí kousek masa a od té doby jsem si nemohla stoupnout k lince. Byla jako divá a vzala si a s chutí sežrala i suchý rohlík. Tedy pokrájený, dělala jsem nádivku. Ale na druhou stranu ji chválím, jak jemně si brala ty kousky z mé ruky, ani drápek nevystrčila a ještě mi pak dlouho olizovala prsty.
Takhle na mne smutně koukala
A tady se mazlí s maminkou.
Byla to tato kočička, Majda jí říkají, za bráškou chodí po zahradě jako pejsek a vůbec je na kočku až dost chytrá. Má ráda pohlazení, ale ležet na klíně nechce.
Také jsem už psala, že bráška má velké dva psy. V sobotu ráno šla do práce švagrová, bratr měl volno, tak tak brzy nevstával. Později, když jsem šla dolů tak mi vyprávěl, že se pes topil v jejich jezírku. Není to velké jezírko, měl tam rybky, už asi nejsou a asi jak chtěl pes čůrat a zvedl nožičku, tak mu to muselo podjet a už tam byl. Celý, a nemohl ven, po straně i dole má bratr gumu, po té to klouzalo a také tam bylo dost „žabince“. Bylo štěstí, že něco zahlédla švagrová, která byla zrovna pustit slepice. Kdybyste viděli moji štíhlou švagrovou a toho minimálně šedesátikilového psa, taky byste se divili, kde v obě vzala tu sílu, že ho vytáhla. Říkala, že sama neví, ale když šlo o život…
Se zvířaty je to jako s lidmi. Je s nimi dobře, ale občas máme o ně strach. Ale stejně jsme všichni rádi, že jsou.