Včera jsem psala jak to u nás někdy vypadá. Dnes manžel tedy zabodoval. Já opravdu někdy nechápu…
Jel si dopoledne nechat napsat léky, které nutně potřeboval a naší praktické lékařky jsme se nemohli dovolat. Včera mu řekla sestra, která konečně zvedla telefon, že doktorka má dovolenou a pro léky si může přijet dnes mezi 10 – 11 hod. k té zastupující.
Protože jsme si zatím stále nechali naši praktickou v závodě, kde jsme oba pracovali, jel tedy do fabriky. Vzal si sebou mobil, že mi zavolá až půjde na tramvaj a já zatím uvařím brambory a měla jsem dnes smažený květák. Protože ho smažím syrový, musím pomalu a pod pokličkou, trvá to déle.
Už jsem začínala být nervózní, protože se měl dávno ozvat, nechtěla jsem volat já, co kdyby byl v ordinaci, že? Když tak přemítám, jestli mám nebo nemám zavolat já, ráno nevypadal zrovna dvakrát v pohodě, slyším klíč v zámku. Manžel přišel domů.
„Proč jsi nezavolal?“ ptám se. „Já jsem ti volal, ale nevím, jak je to možné, ozvala se mi zase tvoje sestra“, říká manžel. Už se mu to totiž párkrát povedlo.
Tohle jsem opravdu nepochopila. Manžel mne má na rychlovolbu. Jenom mne, jedinou. Místo, aby zmáčkl dvojku a zelený telefon, hledal prý mne v seznamu. Když si našel moje jméno – tedy Liba, pak prý mačkal zelený telefon a ozvala se mu moje sestra, kterou má v mobilu uloženou pod písmenem Č. Zkrátka – nepochopím.
Jo a když jsem se ho zeptala, proč mne nevolal tak, jak měl, tedy na rychlovolbu, prý neví, asi na to zapomněl.
Vidíte, že to občas s těmi mužskými fakt není jednoduché. Stárnou nějak moc rychle a ta hosipa! Nebo ten hosip, když je to chlap, to tedy nevím.