Začalo to tak nevinně a nečekaně. Dnes jsem byla objednána, jak už jsem psala, na neurologii, protože už se mi nechtělo denně papat až dva léky na bolest. Ony ty obstřiky zase na chvíli vydrží a nebyla jsem tam víc jak čtvrt roku, tak co.
Přišla jsem do čekárny chvíli před objednacím časem a koho tam nevidím? Sousedku, jejího manžela a jejich dceru – tu, která mi prodala předražené jahody a její matka slíbila omylem vybranou částku vrátit. Už je to opravdu dlouho a peníze už jsem oželela, když se nic nedělo.
Teď jsme se pozdravili, oni všichni první, já odpověděla – a nic. Koukala jsem všude okolo. Brzy se začaly dít věci. Viděla jsem jen tak periferně, že sousedka něco špitá dceři, hrabe se v peněžence, pak jsem zaslechla, že ještě 30 Kč má a že jí to pak dá, ale dělala jsem, že nic nevidím, nic neslyším.
Asi za minutku se dcera zvedla a šla ke mně se slovy: „Tady vám vracím těch šedesát korun“. Sousedka přidala omluvu. Co na to říct? Poděkovala jsem s tím, že jsem už nedoufala.
Po chvíli volala sestřička souseda k paní doktorce a jeho žena šla s ním. Šel nějak divně. Jejich dcera zůstala v čekárně. Nedalo mi to a proč bych se už zlobila, když to stejně neumím a zeptala jsem se Ivetky, co se tatínkovi stalo.
Pak mne přejel mráz po zádech. On má takového malého prskoleta, motorka bych tomu ani moc neříkala a jel zase na něm po delší době na zahradu. Mají tam kromě toho, co na zahradě bývá také psa, kterého jezdí soused denně krmit. Prý aby jim tam zloději nekradli. Jen nevím, co tam pejsek hlídá v zimě, ale jsou tak zvyklí, jemu prý tam nic nechybí.
Tak abych neodbočovala, jel tedy na tu zahradu, ale daleko nedojel. I když jel opravdu pomalu – ono to rychle ani nejede – a jel po hlavní silnici, z vedlejší se vyřítilo auto, které ho srazilo. Auto prý řídila paní doktorka z nemocnice. Lidé zavolali sanitku, ona tedy jela. Soused vstal a říkal, že mu nic není, že je to dobrý, tak ho vzali jen na RTG, tam nic nenašli, tak ho pustili domů.
Až tak po dvou dnech se teprve začaly projevovat důsledky té bouračky. Bolela ho nejen noha, ale hlavně ruka, nemohl se sám ani obléci a celkově prý byl nějaký jiný – divný. Jen polehával a když vstal z postele tak jedině proto, aby šel na balkon kouřit. On, který byl vždy plný života.
Jeho dcera přesvědčila matku i otce, aby konali. Byli u doktorky opravdu dlouho a pak už sestřička volala mne. Ptala jsem se, co sousedovi zjistili. Poslali prý ho na CT a nevyloučili mozkovou příhodu. Bylo mi ho líto a hodně.
Po čem nic, to je hned. Víkend bez nehod vám přeji všem.