Nevím, jak to mají muži, jestli na ně platí ta zvýšená přitažlivost zemská ve stáří, ale já to tak vidím aspoň doma.
Co se týče stáří, funguje to u mé maminky stoprocentně, jednak proto, že člověk je ke stáří nešikovnější, než dříve, ale u maminky se to násobí ještě tím, že téměř vidí. Na to jedno oko čím dál hůř, na druhé nic. Proto asi také začala víc padat. Ona už si dělá sama statistiku, když upadla naposledy, tak říkala, že to bylo po třinácté. A ona stále tvrdí, že třináctka je její číslo, ale určitě ne šťastné. I když při tom posledním pádu to vlastně také dopadlo v rámci možnosti dobře, protože si nic nezlomila, jen narazila a způsobila nějaké modřiny. V jejím věku si něco zlomit, to by bylo hodně zlé.
A já? Já jsem padala už jako mladá. Tedy nepamatuji si, že bych někdy upadla jak shnilá hruška za svobodna, ale později určitě často, no a pak jak postupně ty pády přibývaly, tak jsem litovala, že jsem si nepsala o nich záznamy.
Padala jsem opravdu všude i na místech, kde by to nikdo nečekal. Nejčastěji jsem padala na chodníku, na cestě, na rovné cestě, zavěšená do manžela jsem se začala sunout k zemi a neudržel by mne ani slon. Šli jsme třeba takhle kolem bývalého Paláce kultury, přijeli jsme tam zájezdem, tedy plno lidí za mnou i přede mnou a já se na rovném chodníku skácela k zemi. Manžel se tenkrát i zlobil, že mne neudržel a jak to chodím, ale nešlo to a vysoké podpatky jsem nenosila. Najednou se mi prostě ohnula noha v kotníku a už to šlo. Vím, že mi jednou doktor řekl, že mám volné vazivo v kotníku a také jsem mívala nízký tlak, že se mi zatočila hlava, já nevím, nebo jsem taková nešika.
Upadla jsem dokonce i při tanci, skončila jsem pod stolem a všichni kolem se smáli. Ne, nebyla jsem opilá, opravdu. Také jsme jednou šli na taneček v lázních – s manželem – a u dveří před vstupem do sálu – žuch – a šla jsem na zem a spolu se mnou i taková velká kytka v květináči, která stála vedle dveří na zemí. Já se mohla uchechtat, manžel zase nepochopil, co dělám.
Když jsem chodila do práce, upadla jsem před kanceláří, prostě jsem zakopla o kořeny stromů, které vyčnívaly nad zemí. Nebo jsem se koulela po schodech do podchodu u tramvaje, manžel sbíral mne a kabelku mi sbírala kolegyně. Ale ta boule, velká jako slepičí vejce, co se mi udělala na holeni, ta bolest, to byla síla!
Také jsem se koulela po zemi v době, když jsem byla těhotná – bylo to vlastně týden před porodem dcery a já upadla tenkrát před prvomájovým průvodem v kolejišti! Kolegyně se při vzpomínce na tento pád směje ještě dnes.
Kolikrát jsem sebou švihla i na dovolené a z vycházky jsem přišla s rozbitým kolenem jak malý harant, ještě, že jsme po cestě „potkali“ lékárnu.
Jednou na výstavišti Flora Olomouc, kde jsme byli kdysi zájezdem, takové ty sympatické malé kamínky jsem měla zasekané v noze a krve jak z prasátka.
A kolikrát se mi povedlo upadnout z chodníku na silnici a přitom do pořádné louže, no to jsem vypadala! Ano, byly i takové pády, nad kterými se usmívám ještě dnes. Třeba ještě v době, když jsem pospíchala do práce z toho našeho velkého kopce, všude plno sněhu, já utíkala, aby mi neujela tramvaj – no jasně, válela jsem se za chvíli po zemi, čepice se koulela přede mnou a já se chechotala jako divá! Já vím, o některých pádech jsem už psala, ale když to takhle kompletuji, tak to nemohu vynechat. Také jsem psala o mém pádu v tramvaji, to nebylo jen jednou, jak tramvaj zabrzdila, už jsem „jela“, ale jen jednou jsem přistála tomu spícímu pánovi na klíně a celá tramvaj se měla čemu smát.
Ale byly bohužel i takové pády, které končily hůř. Jednou se mi zvrtla noha na chodníku, tři dny před odjezdem na dovolenou a měla jsem škrobák. S tím to opravdu nešlo.
Také jsem zkoušela jít jednou cvičit do tělocvičny, skočila jsem z kruhů vedle žíněnky a byla z toho sádra na šest neděl, takový hrozný výron to byl.
Nejlepší můj pád, který jsem už také popisovala byl ten, jak jsem měla pracovní úraz – upadla jsem v kanceláři a to tak, že jsem měla zase sádru – zlomené čtyři nártní kůstky a neschopenka, samozřejmě.
Ne, nejsou to všechny moje pády, jen ty důležitější, co si pamatuji. A co myslíte můj manžel? Za těch 32 společných let upadl asi před čtyřmi roky, když jsme chodili zkratkou do supermarketu, lidé tam udělali díru v drátěném plotě a najednou za mnou něco žuchlo. Řeknu vám, že jsem se klepala ještě asi půl hodiny, protože jsem se lekla, že manžel dostal infarkt, protože sletěl dolů celou vahou na břicho i na čumáček. Zapomněl si totiž nohu v tom jednom drátěném oku. Ale upadl dobře, naštěstí.
Proč ale teď najednou vzpomínám na všechny ty naše pády? Protože manžel v sobotu upadl vlastně po druhé. Ale jak, tak to se mi zatím nepovedlo. Mladí nás přivezli z toho výletu před dům a manžel vždy vystupuje z auta do silnice. Ještě štěstí, že mu vnuk říkal, ještě ne, dědo, ještě jede auto, ještě počkej – a když řekl teď můžeš, já už byla u našich dveří a bum! Manžel vypadl z auta do silnice, ale já zařvala, vnuk byl tak rychle venku z těch popruhů a auta, taky se všichni lekli, ale manžel vstal a dobrý. Já byla ale v šoku ještě dlouho a okamžitě se mi chtělo z toho všeho plakat.
Uf, už je tedy vidět, že to zdaleka není, co bývalo i u manžela, který nikdy nepadal, ale ta představa, kdyby jelo auto a ….. však to jistě znáte.
Teď už se tomu zasmějeme oba, ale věřte, že mi do smíchu vůbec nebylo.
Tak a jeden manželovo pád a já se kvůli tomu vykecala na dvě stránky. Tak vy, kteří jste dočetli až sem, vám děkuji, že jste to nevzdali a přeji hezké dny bez pádů!