Na jednoduchou otázku – tedy pro mne – jednoduchá odpověď. Za mne dabing. Přidávám se k těm, kteří mají ten dabing raději jednak z pohodlnosti a jednak proto, že bych nestíhala číst a současně sledovat film. Už jsem na to asi stará či co, nebo také možná pohodlná.
Pravdou ovšem je, že tím, že mám raději dabing, tak nemohu hodnotit, do jaké míry je ten překlad přesný nebo není. Když to nevím, tak mne to nemůže mrzet.
Já bych řekla, že dabing je nutné pro neslyšící, tam je na místě, ale také někde úplně zbytečný. Zase ale zdůrazňuji, že je to můj názor.
Nedávno jsem dostala odkaz, abych si poslechla na youtube rásnou píseň. Zpívala ji Pilarová a Dyk, na housle hrál Šporcl. Byl to čínský čardáš, zpívalo se tedy čínsky, ale bylo to opatřeno titulky. Přiznávám se, že mi tam vadily. Pro mne v dané formě nebyl tak podstatný obsah, jako forma. A při tomto obsazení to byl opravdu zážitek. Skvělý.
A tady mi ani nevadilo, že nerozumím. Nakonec jsem věděla o čem je řeč, protože ten čardáš znám zpívaný v češtině. Pokud to byl tedy tento překlad, byl zbytečný.
Dovedu ale také pochopit, že někde si ty titulky umím představit, dokonce je vítám. Pokud je něco zajímavého natolik, že se to ještě nestačilo předabovat, přečtu si to. Zase je to lepší, než simultární překlad. Ten mi tedy nemusím vůbec.
Pro naši mladou generaci je ovšem výhoda, že většina z nich umí perfektně nějaký světový jazyk a tak si může číst i knihy v originále. O filmu ani nemluvím. Tak to je úžasné a jen mne mrzí, že já už do nikdy nedoženu.