V pondělí jsem se tedy vydala „na výlet“. Tentokrát se mnou jela dcera tam i zpět, protože syn jel zase s druhou babičkou k lékařům. Jely jsme s dcerou jako vždy, ale bylo všechno úplně jinak. Vždy má nemocnice min. dva vchody, ale tentokrát jen jeden a to ještě dál než předtím. Musely jsme se vydat kus cesty zpět a ještě štěstí, že se mnou byla dcera. Sama bych to nedala ještě s taškou, páteř zlobí v poslední době dost, tak jsem byla ráda, že jsem došla. Na příjmu byli tři lidé, ale trvalo to hodinu, než jsem mohla dál a pak ještě čekat na vstupní prohlídku. Já jsem se hlavně bála, jestli tam vůbec došel ten test a jestli mne nepošlou zpátky. Na příjem jsem byla napsaná, tak jsem se raději na nic neptala a spadl mi velký kámen ze srdce, když jsem byla přijata. Pak jsem se divila, že nejdeme tam, kde jsem byla vždy, ale chirurgie byla dočasně přestěhovaná na druhém konci, tak jsem říkala, že to zase bude hrůza. Ale nebyla. Sestřička byla moc hodná a když slyšela, že se mi špatně chodí, naložila mne na vozík a šupajdila se mnou na chirurgii.
Tam mne sestřička dala na pokoj, kde byly dvě ženy. Když jsem tam vjela a pozdravila jsem, bylo ticho. Já byla u okna a naproti mně byly ty starší ženy, ale mladší než já..
Pak ještě něco po mně chtěla sestřička, kterou jakož i většinu ostatních už znám z předchozích pobytů a také se ke mně hlásily. Ještě v poledne mi nabídla sestra polévku. Prý je tam rajská. Tak jsem přiznala, že tuhle nejím a sestřička mi dala jinou a kupodivu byla jedlá. Přitom já v nemocnici nikdy polévky nejím, ale vidina toho, že budu určitě cca dva dny hladová, tak jsem se do ní pustila.
No a po obědě nastalo vyprazdňování, to je vždy katastrofa, nedovedu si představit, to s tou mou stomií dělat doma.
V úterý ráno jsem musela vypít ještě jednu dávku na pořádné vyčištění a pak jsem už jen čekala, až mne „pozvou“ na endoskopické vyšetření. Tam jsou taky vždy moc hodné a laskavé sestřičky. Paní doktorka byla moje jmenovkyně, prý je moc dobrá, tu zařídil můj lékař a také byl u toho. Je fakt, že jsem si to „vychutnala“, ale přežila jsem.
Velký zážitek
jsem měla ještě ten den. Ta paní, která ležela naproti mně těžce dýchala vyluzovala různé zvuky, no měla jsem z toho špatný pocit. Její sténání bylo stále intenzivnější, sestřička se mi omlouvala, že nemají ani jedno volné lůžko, že brali jen těžší případy, že mi dá prášek na spaní, abych usnula. V noci mne něco probudilo a viděla jsem že sestřičky odvážejí paní i s postelí, prý ji daly jinam. Jo, houby, pak jsem se dozvěděla že tam byl exitus. Ta druhá paní v úterý začala tak sípat, čím dál víc. Znovu mne mrazilo. Taky mi bylo celkem jasno, když jsem viděla, že tam za ní pustili manžela, který moc plakal a šeptal jí tak krásná slova, že jsem to nevydržela, slzy se mi koulely a musela jsem ven. Další den tam přišly její dcery, ale to jsem taky hned vyfičela, protože to loučení bylo tak smutné a přitom tak krásné. Musela to být moc hodná maminka.
Odpoledne už tak chrčela, tak jsem si říkala, že budu muset dostat zase něco na spaní, ale… Ještě jsem ji viděla, jak něco brumlala, natahovala ruce nahoru a pak bylo ticho. Ještě teď při vzpomínce na tento okamžik mám slzy na krajíčku. Vyběhla jsem z pokoje, zrovna tam šla sestřička, ještě jí konejšila a držela za ruku a byl konec. Bylo to hrozné, už bych to nechtěla nikdy zažít, dívat se smrti do tváře. Byla jsem pak celou dobu na chodbě, než to sestřičky daly do pořádku a pak už jen odvezli paní přikrytou plachtou na posteli někam ven.
Já tam jen seděla a plakala, ale sestřička mne konejšila, že nás to čeká všechny a že měla krásnou smrt. Se všemi se stačila rozloučit, i když beze slov. Já jsem si tentokrát sama řekla o prášek, protože mne z toho pláče strašně rozbolela hlava. Tak jsem usnula někdy kolem 18.00 hod. a spala až do rána do pěti hodin.
No a včera se zase stěhovalo celé oddělení zpátky na své původní místo, takže jsem jim fakt nezáviděla.
Sestřička, která mi domlouvala, vysvětlovala a byla na mne taky moc hodná se jmenuje Zábrodská, zaslouží si taky aspoň pochvalu. Ještě když jsem odcházela domů, tak jsem u „její“ postele té paní co v úterý ve tři odpoledne skonala, řekla sbohem.
Tak jsem dostala na cestu recept na léky a čípky a jela jsem zase s dcerou domů. Přijela jsem včera v poledne, ale tak mne bolela páteř, že bych plakala. Ale stačila jsem ještě dát prádlo do pračky, něco málo uvařit a jinak jedno velké NIC.
Ano, jsem už zase doma, ale na tento smutný zážitek jen tak nezapomenu. Zdraví vás všechny vaše bolavá Ježurka