Spousta z vás mi tu říká, že jsme velká rodina, i když mně se to vůbec nezdá, ale přesto jsem si ráda přidala ke své rodině nejen vás, moje blogerky a blogery, ale už jsem psala o mé adoptivní dcerce a pro dceru jedné blogové přítelkyně, se kterou si píši, jsem prý teta. Obě jsem poznala také díky blogu.
Už dávno předtím, v dobách, když jsem byla ještě podstatně mladší, tak jsme se s jednou mou kolegyní z práce staly téměř pokrevními sestrami, jako byl Vinnetou a Old Shatterhand pokrevní bratři. Jsme narozené v jednom roce, obě pocházíme z Moravy a moc dobře jsme si rozuměly. A to nejen v době, když mi sestra Hilda dělala zástupce.
Neměla život taky vůbec jednoduchý, má jednu dceru, dvě vnoučata a už je také prababičkou. Než však se všechny tyto skutky naplnily, měla to těžké. Po narození dcery se brzy rozvedla se svým manželem, protože nebyl pro manželství a otcovství použitelný. Dokonce pak neplatil ani alimenty na dceru, zkrátka vše špatně. Taky si pamatuji, že jsme ji jednou i s její dcerou pozvali k nám, chtěli jsme ty naše děti seznámit. Mého syna a její dceru. Ale bohužel, nedopadlo to.
Hilda byla dlouho sama, ale pak se znovu vdala. Zkraje to vypadalo dobře, ale ani toto manželství dlouho nevydrželo. Jednoho dne její manžel onemocněl, ale nikdo pořádně nevěděl ani co mu je, ani od čeho onemocněl.
Pak se měla bohužel dovědět krutou pravdu. Její manžel prý měl neléčenou pohlavní nemoc, která nějak zmutovala, a on nemohl chodit a byl ještě postižený podobně jako mozkovou mrtvicí.
Pamatuji si, jak se styděla o tom mluvit, jak se bála, šla okamžitě na vyšetření, zda je v pořádku, jestli jí to nepředal, naštěstí byla, ale už pak na nic nečekala a okamžitě se nechala rozvést. Bylo jasné, že měl i jiné ženy.
Ještě než odešla do důchodu, onemocněla se srdíčkem a měla několikrát zánět žil. Nebyla na tom zdravotně moc dobře, pak jí krátce za sebou na Moravě zemřeli oba rodiče. Po odchodu do důchodu se odstěhovala do bytu po rodičích, tedy na Moravu. To byl téměř konec našeho přátelství. Ne, že bychom na sebe nemyslely, ale téměř se nevidíme. Ona napíše jen pohled, i když nikdy nezapomene ani na svátky, ani na narozeniny, ale absolutně NEPÍŠE DOPISY. To je pro ni za trest. Ona ani neovládá počítač, od začátku to odmítala, neumí a nechce psát ani SMS zprávy, zkrátka nic.
Naposledy jsme se viděly asi před pěti lety, protože má tady vedle v sousedním městě dceru, ale asi spíš jezdí dcera za ní než obráceně a já jí vždy napíši dopis, když už je mi hodně smutno a nedávno se překonala a napsala mi, proč se neozývá a proč jsme se tak dlouho neviděly. Je dost nemocná, napsala jen tři hlavní věci, které ji ničí: Operace – játra, operace – ledviny a infarkt. Ten měla už v době, když pracovala. Opět jsme si slíbily, až přijede za dcerou, že opravdu zavolá a já přijedu za ní.
Má teď přece jen zase větší radost ze života, raduje se z malého půlročního pravnoučka, tak jí držím pěsti, aby se dala zase dohromady.
Budu se těšit, že se nám to letos povede a ještě se setkáme. Určitě se pak spolu musíme vyfotit. Držte nám palce, aby to vyšlo.