Každý občas někomu píše. To asi ani jinak nejde, někdy musíme sdělovat své požadavky, dojmy či pocity i písemně. Jen je rozdíl v tom, jak jsme to sdělovali my starší a jak to probíhá dnes.
Já nezapomenu na jeden můj dopis, s kterým jsem se pořádně ztrapnila v celém mém okolí i dál.
Bylo mi čtrnáct pryč, už jsem vyšla základní školu, my tenkrát chodili jen osm tříd a moc se mi líbil jeden kluk. Byl o čtyři roky starší a myslím, že už chodil do práce. Párkrát jsme se sešli, ale on mne bral spíš jako děcko, i když mne také občas aspoň chytil za ruku. Pak mi ale dal najevo, že z toho nic nebude, no jasný, byla jsem pro něho mladá. Já to však nechtěla „jen tak“ vzdát a tak jsem mu napsala dopis. Už si opravdu nepamatuji, jak jsem mu ho poslala, ale smáli se mi téměř všichni kluci.
Byla jsem takové trdlo, že jsem si myslela, jak jsem to chytře napsala. Chodila jsem v té době mimo jiné i na těsnopis a tak jsem asi chtěla machrovat či co a napsala jsem mu, co si o tom našem vztahu nevztahu myslím, ale těsnopisem.
Bydleli jsme tenkrát na takové větší vesnici, která si dnes říká město a moc těch, kteří by se učili těsnopis tam opravdu nebylo. V daný čas asi nikdo jiný. Jako dnes to vidím, šly jsme s kamarádkami do kina a kluci stáli před kinem včetně JEHO, v ruce drželi můj dopis a volali na mne, abych jim to přeložila. Trapas až na půdu, ale snad mne omluvilo moje mládí.
Další dopisy jsem psala už normálně. Napřed klukovi, se kterým jsem chodila, byl na vojně a později jinému, kterého jsem si vzala. Můj první manžel už sedí někde na obláčku, ale já mám ten jeden dopis stále schovaný. Když jsem si ho po letech přečetla, tak jsem stále nechápala, jak jsme se mohli rozejít, jak nás přestal milovat. Ale stalo se a všechno zlé je k něčemu dobré.
Když jsem se odstěhovala sem, tak daleko od domova, tak jsme si psávaly s maminkou. Já si to dnes nedovedu představit, že bych nevěděla dva dny, co se děje v rodině dětí a tenkrát jsme čekaly minimálně deset dní, než došly dopisy zase zpět. Telefonů tenkrát taky moc nebylo, pevnou linku jsem měla docela brzy, ale maminka ne, tak mi to moc nepomohlo.
A těch pohledů co jsem posílala na svátky, k narozeninám, to vlastně není ještě tak dlouho, ale dnes, dnes už je to jiné. Jsou jiné možnosti psaní, já třeba využívám internet k tomu, abych napsala email, nebo se ozvala na chatu a nebo Skype.
Také máme mobilní telefony a tak voláme nebo taky píšeme zprávy. I moje maminka se to ještě stačila všechno naučit. Já vím, že ještě v 85 letech mi psávala zprávy na mobilu. Ale jen do té doby, než přestala vidět.
Minulý týden byla na dovolené na chaloupce sousedka a poslala mi místo pohledu SMS zprávu. Ne, není to nic špatného, byla jsem ráda, že si vůbec vzpomněla, ale je to jiné. A hodně. Naopak dnes jsem měla velkou radost, když jsem našla ve schránce pohled z Písku od naší milé Otavínky. Inu, jsme přece jenom pamětníci.
Děkuji, Haničko.