Už dříve jsem viděla u Ruženky, jak vzpomínala na svoje prarodiče, tak jsem si řekla, že to zkusím taky. Zalovím hluboko v paměti a snad něco vylovím.
Tatínkovo rodiče
Narodila jsem se v Brně, odkud pochází moje maminka. Tatínek bydlel na takové větší vesnici, později povýšené na město a tam také měli jeho rodiče takový malý domek. Protože tatínek byl nejmladší ze sourozenců, mohli jsme pak zůstat bydlet v jedné místnosti u jeho rodičů. Ve druhé místnosti měl svůj fotoateliér a já si pamatuji, jak mi moje maminka vyprávěla, jak to tam bylo malinké, že když mne přebalovala, otočila se jen pro plenu a já se skulila, tak jsem ani neměla kam. Hned vedle byla nalepená židle s dekou, tak jsem měla vlastně štěstí.
Na babičku vzpomínám jen v dobrém. Byl to úžasný kliďas a já si ji pamatuji jako babičku od Boženy Němcové, jak sedávala u kamen, kde se klasicky topilo, jak mne posadila na stůl a říkala, že máme na stole „pugét“. Když dělala cukroví, nikdy nic nevážila a všechno bylo moc dobré. Stravovali se tenkrát hodně skromně, ale chutně. Dokonce si pamatuji i později, když už jsme povyrostly se sestrou, že k babičce a dědečkovi přijeli i další jejich děti, tedy strýčkové a tety a vešli jsme se do té jejich jedné světničky všichni. Babička zemřela o něco dřív, než dědeček, kterého si pamatuji, jak k nám pak chodíval denně na obědy.
Rodiče maminky
Tedy jak jsem psala, hned po mém narození jsme bydleli u tatínkových rodičů. Protože moje maminka měla astma a nesnášela vlhko, kterého v tom starém domečku bylo až až, odstěhovali jsme se k rodičům mé maminky, tedy do Brna. Tatínek za námi vždy v sobotu přijel a v pondělí ráno zase jel zpět, protože jak jsem psala, měl tam svůj fotoateliér. Babička z Brna zemřela poměrně mladá a já na to nikdy nezapomněla. Babičce bylo šedesát a půl, já měla necelých sedm let. Vidím to jako dnes. V Brně jsem chodila pouze do první třídy a pak po smrti babičky jsme se přestěhovali zpět za tatínkem, ale brzy jsme měli svůj byt, aby mohla maminka dýchat, i když to taky nebylo nic moc.
Babička byla moc hodná, i když v životě hodně zkusila, je zajímavé, že na dědu si ani moc nepamatuji. Ale na mne prý byl hodný, říkávala maminka. Také se mi v živé paměti uchovala vzpomínka, jak jsme šli jednou s rodiči v Brně do bazénu a babička se tak přišla za námi podívat. Já jsem ve svých šesti letech machrovala, aby koukala, jak se nebojím vody a skočila jsem do bazénu, ale bohužel z druhé strany než jsem měla. Tam byla voda hluboká, já zahučela až ke dnu a stále mám před sebou modrou vodu a dole na dně byly kachlíky. Plavčík mne hned vytáhl ven, ale tuto vzpomínku mám hluboce zapsanou ve své paměti. Jaký měla tenkrát babička strach, to si dovedete představit.
Bohužel, o babičky a dědečky jsem přišla poměrně brzy, ale mám na ně ty nejkrásnější vzpomínky. Byli to na dnešní poměry opravdu už hodně staří lidé. Když si uvědomím já, že jsem udělala moji maminkou babičkou již ve 42 letech, je to opravdu velikánský skok.
Přeji všem krásné prázdniny