Pro mne novinka
Když jsme byli na cestě z dovolené a přestupovali jsme v Praze, měli jsme čas nejen na prohlídku okolí, ale měla jsem i potřebu jít na WC. Šla jsem tedy po značce, až jsem našla. Nikde nikdo, dovnitř se vejít nedalo, byly tam zábrany, po prostudování jsem zjistila, že tam musím hodit 20 Kč – slovy opravdu dvacet korun, abych se dostala dovnitř. Kovové jsem neměla, ale naštěstí tam byl měnič. Dala jsem tam padesátikorunu, to byla jediná kovovka, kterou jsem měla a – NIC. Nefungovalo to. Co teď? Naštěstí tam přišly dvě dámy – Slovenky, jedna z nich pak šla měnit papírovou stokorunu. Hurá! Osmělila jsem se a požádala ji, jestli mi může vyměnit za těch 50 Kč. Ano, byla hodná, tak jsem měla štěstí. Ona měla zase lehčí peněženku.
To ale nebylo všechno. Poté jsem si chtěla umýt ruce a ne a ne přijít na to, jak se tam pouští voda. Zase něco jiného, co jsem ještě neznala a evidentně ta moje zachránkyně také ne, ale byla šikovnější a přišla na to dřív. Tak jsem jí nakonec ještě jednou poděkovala, bez ní bych se ani nevy…..
I kočičky si značkují
Při posledním rodinném setkání mi vyprávěla vnučka, jak na ni její nejoblíbenější kocourek žárlí. Ona má ráda i ostatní kočičky, a když šla ty jejich „vyvenčit“, tak tam byl už jejich kamarád kocourek od babičky vedle. Vnučka se s ním začala mazlit a co na to její Flori? Přiběhl k ní a označkoval si ji. Zkrátka ji počůral jako nějakou kytičku. Vidím, že toho ještě hodně ani netuším.
Peggy má opravdu dobrou paměť
Peggy od dcery, naší malé jorkšírce, je už osm let. Když měla pouze pět měsíců, tak ji jednou do jazyku štípla vosa. Bylo to zrovna před naším domem a my jen slyšeli, jak naříká, plakala hodně dlouho a ztišila se vždy na chvíli jen v náručí. Od té doby se bojí všeho, co létá.
Když tady byli v úterý, tak nám otevřeným oknem vlétla do pokoje moucha, taková malá, kterou jsme ani nezaregistrovali, ale Peggy, ta ano. Okamžitě se běžela schovat, nereagovala ani na její oblíbené dobrůtky, stále se jen rozhlížela kolem sebe. Takovou dobu si pamatuje a hlavně registruje i sebemenší bzukot.
To asi před týdnem to bylo horší. Do pokoje u nich doma k nim vlétl čmelák, ale takový, že se ho bála i vnučka. Než se dceři podařilo čmeldu vyhnat, tak v pokoji nebyla vnučka, ale ani Peggy. Volaly jí, hledaly, nemohly najít. Byla zalezlá v rohu pod nábytkem a tolik se bála, že dlouho nevylezla.
KRÁSNÝ VÍKEND VŠEM!