…aneb občas jsme nevěděli, občas koukali jak sůvy.
Vrátím se ještě k našemu pobytu v Praze, ale jen kvůli tomu, abych vás taky pobavila.
Začali jsme hned při příjezdu. Vytahovala jsem se, že to v hotelu známe, protože jsme tam už párkrát byli. Pravda je, že jsme loni vynechali a to už stačilo. Slečna v recepci se nás ptala, kolik chceme kartiček (dřív dávali ke klíči kartu se jmény) a ta druhá zatím chtěla vytisknout zaplacenou fakturu. Nějak jí to nešlo, já nahlásila jednu kartu a čekala. Faktura nešla a nešla, tak prý se máme zastavit později. „Nevadí“, řekla jsem, „tak nám dejte klíč a my se pak stavíme.“ Teď se na nás slečna recepční divně podívala, cože to po ní chceme, vždyť jsme přece v ruce drželi tu kartu. Ano, správně, ta karta byla čipová a otvírala dveře a po zasunutí uvnitř i fungovala na to, aby svítilo světlo. Zasmáli jsme se tomu nakonec všichni a ejhle, ono to i fungovalo.
Ale jen chvíli. Když jsme se k večeru vraceli zpět, dveře jsme si sice otevřeli, ale uvnitř světlo nesvítilo ani po opakovaném zasunutí karty uvnitř. Tak, a teď jsme něco rozbili, lekla jsem se. Vydala jsem se tedy na recepci, kde zavolali na pomoc elektrikáře, ten nahodil pojistky a bylo po problému.
Moc jsme se těšili do sprchy, protože v té době byla u nás odstávka teplé vody, proto jsme tam jeli také v tomto období. Manžel šel napřed…. Já pak šla po něm a než jsem se nadála, byla jsem mokrá celá. Byla tam sprcha velká stojací i do ruky a můj manžel prý si pouštěl obě najednou. Bylo mu to pak náramně k smíchu, když viděl, jak jsem se zmáčela. Naštěstí tam byl i fén.
Ráno jsme chodili na snídaně, které byly formou bufetových stolů a já si chtěla jako vždy načepovat kávu. Přístroj byl ale nějaký jiný a já zkoušela mačkat a mačkat a nic. Přivolaný číšník mi pak ukázal, jak to bylo jednoduché, jen se pořádně podívat. Jak jsem si připadala jistě netřeba dodávat.
Jak jsem psala, na oběd jsme jezdili do známé restaurace mimo hotel, a když nám recepční řekla, že i u nich dole v restauraci dobře vaří, tak jsme si řekli, že to druhý den hned zkusíme. Sedli jsme si venku a obsluha tam byla ihned. Mělo nám to být divné hned, když tam nikdo nebyl. Na moji otázku, zda tam můžeme poobědvat ochotně přitakala a předložila nám jídelní lístky. Během chvilky manžela málem kleplo. Ty ceny, které bývaly v restauraci v patře příznivé, teď rozhodně vypadaly jinak. Za oběd, ještě k tomu za takový, na kterém bych si moc nepochutnala, bychom měli zaplatit cenu od 190 do 240 Kč. Tak to se manžel opravdu rozčílil a zmizeli jsme nenápadně druhou stranou pryč. To opravdu nebylo nic pro důchodce.
Když jsme měli ten den ještě sraz se synovo rodinou na kávě na Chodově, zašli jsme do jakési kavárny, která prý vypadala dobře. Syn šel objednat 3 kávy, manžel naštěstí nechtěl. Za ty tři kávy si naúčtovali 250 Kč a manžel se zase hroutil. A to prý tam ještě viděl zákusky, jeden za 79 Kč. Opravdu nevím, kam až ty ceny porostou, přece to není možné do nekonečna.
Ještě na závěr mám jeden můj exkluzivní zážitek. Tedy ani ne tam moc můj, jako víc mého manžela. Chtěla jsem zastrčit v pokoji na hotelu židli ke stolu, byla to taková bytelná, dřevěná s dřevěným opěradlem. Jak jsem šikovná tak se mi vyzul pantofel z jedné nohy a já letěla dozadu. I se židlí. Nevím, jak mi v tom zlomku sekundy dokázalo prolítnout hlavou, jak spadnu, co si polámu a zda ta židle dopadne na mne. Měla jsem určitě u sebe mého andělíčka strážníčka. Spadla jsem sice na záda a židle vedle, jen trošku mne praštila a já byla v pořádku, ale jak jsem reagovala? Začala jsem se smát, ale napřed jen tak potichu a vylekala jsem manžela, protože si asi myslel, že brečím. Pak ještě asi hodinu z toho byl hotový a přiznal, kdyby se mi něco stalo, že padne vedle mne.
Tak to bylo něco pro zasmání, a abyste věděli, jaký jsem „borec“.