Kdysi jsem tady měla sousedku, se kterou jsme byly jak jedna rodina. Ona měla dceru stejně starou jako můj syn, občas mi ji taky hlídala a vůbec jsme občas i jedna pro druhou vařily, tedy i pro děti. Občas jsme si udělala spolu – dnes se tomu říká párty- no zkrátka takový malý mejdan s dobrůtkami. Její manžel pracoval v cizině a peníze dostával ve valutách a ona měl přístup k účtu. Jo, to byly časy. Já byla v té době sama s dětmi, takže jsme se viděly často a děti si rozuměly, nebylo nám zle.
Když se vrátil manžel domů, dlouho tady nepobyli. Dostali byt v Praze, tenkrát v sedmdesátých letech se stavěly Háje, měli tam třípokojový byt, tak jsme tam občas zajeli na návštěvu.
Jednou se mi ztratila ze života, odstěhovali se, na adrese, kterou jsem měla, se nikdo neozval. Mobily tenkrát ještě nebyly.
Napsala jsem tenkrát do Pošty pro tebe, aby mi ji našli. Našli, ale asi jsme nebyli moc zajímavý případ, no to mi nevadilo, hlavně, že mi dali její adresu a kontakt.
Tak jsme si začaly se sousedkou psát, později i telefonovat. Tak jsem se dozvěděla, že měla mrtvičku, že ji manžel našel včas, ale je ochrnutá na pravou stranu, je na vozíku.
Měla ještě celkem štěstí, že to dopadlo aspoň tak. Manžel jí se všem pomáhal, ona se naučila levou rukou opravdu i nemožné, třeba žehlit a z vozíčku a levou rukou vařit. Ale cibuli třeba krájel manžel.
Dokonce jsme v tom jejich domečku byli s manželem párkrát na návštěvě. Jezdívali jsme často do Prahy i na několik dní, tak jsme si k nim zajeli, bylo to autobusem ani ne hodinku.
Je to dva roky, co jsme dostali zprávu telefonem, později i parte, manžel mé kamarádce Vlastě zemřel. Byl stále činný, nemarodil, ale přišla dost rychle ta ošklivá nemoc a byl do tří měsíců pryč. Co teď ta kamarádka sama v baráčku?
Ten ještě v dobách, kdy manžel žil, nechali napsat na dceru, ale ona sama měla tři děti, už má vnoučata i pravnoučata čtyři nebo už pět? Teď ani nevím. Je stará jako můj syn, tedy chodí do práce, má taky svůj domek, který stavěli s manželem, ale minimálně jednou za dva dny jezdí za maminkou – tedy mou kamarádkou, aby jí donesla jídlo, denně vaří, jezdí s ní na nákupy, uklízí, pere a tak. No, má toho myslím dost, dělá co může, ale přesto je ta moje kamarádka většinu času sama v domečku a je jí tam moc smutno. Občas se také zastaví vnučka, zeptá se, co potřebuje, ale stejně. Hodně se jí stýská po manželovi, ona sama se snaží tou levou rukou dělat vše, co se dá, třeba umývá nádobí, to si nedovedu představit, žehlí a dnes, když mi volala, tak se pochlubila, že i pleje tu svou mini zahrádku, když ji někdo vyveze ven.
Má můj velký obdiv, já jsem na levou ruku úplně levá, proto si to nedovedu představit. Když je mi zle, vždy si na ni vzpomenu a okamžitě si to srovnám v hlavě jinak. Už se k ní ani nemůžeme zajet podívat, protože pro nás do Dobříše jezdil její manžel autem a teď by neměl kdo. Do té jejich zastrčené vesničky bychom se jinak nedostali.
Tak na ni často myslím, prožité roky nelze zapomenout. No, měla jsem celkem štěstí, protože teď v tom bytě bydlí ta sousedka, co mi ve čtvrtek vyprala ty rifle pro manžela a kupuje mi u nich na chalupě čerstvá vajíčka. Díky Bohu za takové sousedky.
Ještě chci pozdravit dnes všechny ZDEŇKY, protože mají svátek. Vím je jich je na blogu hodně a schválně žádnou nebudu jmenovat, mrzelo by ě, kdybych na někoho zapomněla. Na jméno zapomenout nemohu, protože já mám tohoto jména dceru i sestru. Tak vše přeji hlavně hodně zdraví, ale i té mé bývalé sousedce, i když je Vlasta, ať jí to aspoň tak vydrží.
Vaše Ježurka