Zjistila jsem, že čím víc jsem unavená, tím hůř v noci spím. A včerejší den byl pro nás opravdu náročný.
V neděli mi došla barevná náplň do tiskárny a ta černá už má namále, tak jsme se rozhodli, že si pro obě v pondělí zajdu. Ráno, když jsme vstali, tak zase pro změnu pršelo, ale hlavně, že nebyla mlha. Ale než jsme vyšli z domova, tak bylo krásně. Svítilo konečně sluníčko a ani zima nebyla.
Vydali jsme se tedy pěšky pro náplně. Řeknu vám, že tak neochotného a protivného prodavače jsem už dlouho neviděla. Shodli jsme se na tom s manželem hned, jak jsme vyšli z obchodu. Tím jsme asi nastartovali hned ten náročný den.
Pak jsme šli ještě kolem dokola náměstí, nějaký kilometr jsme ušli, než jsme nakoupili, co bylo třeba a zpátky už jeli autobusem domů. Ale měli jsme toho oba dost. Nevím, proč mi musí stále to moje „pohybové ústrojí“ hlásit, že bude změna počasí, já bych to poznala klidně raději sama, ale vyhřezlé plotýnky jsou opravdu někdy paličaté.
Rychle jsme se pak najedli a honem ještě před polednem pospíchali do Mostu. Měla jsem tu kontrolu na endokrinologii a cesta až na Zahražany je už pro nás opravdu únavná. Kousek musíme ještě pěšky tam i zpět.
Chtěla jsem si vyfotit Hněvím, ale měla jsem jen mobil a jak svítilo sluníčko, tak jsem moc neviděla a taky není ani ten hrad moc vidět. Škoda. Jen vykukuje tam nahoře mizi těmi stromy. Ten pán, co si vykračuje přede mnou, to je manžel.
Autobusem, tramvají, autobusem, už jen to přestupování dá zabrat a navíc, když si cestou v tramvaji nemůžeme sednout. Nevyberete si, ať je to ráno, v poledne, nebo odpoledne, vždy jsou všechna sedadla obsazena naší studentskou mládeží. Ti jsou tak unavení, že je ani nenapadne vstát. To v Praze, tam jsou mladí o mnoho slušnější. Nejednou nás o tom přesvědčili.
Do ordinace pí dr. přišla později, protože měla doma nějaký problém a já jsem pak byla za 5 minut venku, že je vše v pořádku. Hodinu tam, hodinu zpět, víc jak půl hodiny čekání kvůli pár minutám a stejně tam za rok zase musím. Ach jo.
Domů jsme přišli oba tak „vyšťavení“, že jsme byli rádi, že si můžeme sednout. Rychle jsem udělala kávu a už jsme se viděli, jak sedíme v křesle s nohami nahoře. Ale v tom někdo zvoní. Sousedka byla ráda, že mne vidí, potřebovala něco vytisknout na tiskárně a to si ještě chtěla povídat. Omluvila jsem se, že jsme teď přišli, že nemám PC zapnutý, že později. No, netrvalo to dlouho a zvonil její syn. No, nebylo nám souzeno odpočívat, ale bylo to potřeba a jinak jim to nešlo, tak řekněte, že ne. To já neumím.
Potom už jsme nebyli schopni vůbec nic. Vidíte, jak už jeden starší „rozbitý“ člověk málo vydrží. A pak ještě v noci špatně spí. Dnes jsme to tedy s chozením nepřeháněli, tak snad bude v noci líp.