Už jsem psala o tom, že si občas s dcerou uděláme radost a vydáme se za nákupy. Vždy jedu za ní, protože bydlí ve větším (okresním) městě a je tam víc příležitostí obejít více obchodů. No, obejít, spíš objet. Dcera mne vozí autem. Já jsem ji přesvědčila, že se někam podíváme, že potřebuji koupit nějaké drobnosti na oblečení, tedy ještě mimo prádla a tak jsem ráno vyrazila na tramvaj. Samozřejmě, že zrovna dnes jezdila částečně i náhradní autobusová doprava, takže jsem musela jednou navíc přestupovat. A ještě k tomu byla ráno docela zima. No nic, vytáhla jsem kotníčkové oteplené boty a šla.
Autobus jel asi do poloviny cesty. Já mám vždy na celý měsíc jednopásmový kupon, tedy jen v našem městě a když zajedu za tuto hranici, musím si dokoupit jízdenku přes svoji elektronickou peněženku. Ráno jsme si jeli s manželem zase tuto jednopásmovku dobít na další měsíc a paní u okénka se zeptala, jestli nechci dobít i peněženku, že tam mám cca 30 Kč. Jé, to jsem byla ráda, protože jsem si uvědomila, že hned 20 Kč z toho dnes projedu.
Pak jsem jela autobusem místo tramvají a když už jsem měla vystupovat na přestup do tramvaje, tak ve mně hrklo. Já jsem si vlastně nedokoupila lístek, už jsme přejeli do dalšího pásma. Řekla jsem si, že tak hned učiním po přestupu do tramvaje. Tam jsem se hned usadila a sedím a sedím, ale najednou můj andělíček strážníček mi říká: „Vždyť jedeš načerno!“ Ano, honem jsem vyskočila a označila si jízdenku pro další jízdu. Asi po pár metrech tramvaj měla zastávku a na této stanici nastoupili revizoři. Pak jsem se ještě dodatečně rozklepala a děkovala za to vnuknutí. Za tu ostudu by to nestálo. Hned vedle totiž revizorka odchytla jednoho pána, který jel také „omylem“ bez platné jízdenky. Ta jeho už mu vypršela. Měl cestu o 400 Kč dražší! A ta ostuda, no trvalo mi to hezkou chvíli, než jsem se z toho vzpamatovala.
Dcera na mne pak čekala a jely jsme nakupovat. No, vlastně jsem chtěla nakupovat hlavně já, ale dopadlo to jinak. Dcera si nakonec koupila už nějaké vánoční dárky hlavně pro sebe, něco i pro děti (korunky už od nás mají) a já nakonec skončila tak, že jsem si koupila troje kalhotky a jednu podprsenku. Ale hlavně, že byla spokojená aspoň dcera.
Pak jsme byli domluveni s manželem, abych nemusela vařit den předem, že půjdeme na oběd. Posledně nám to nevyšlo, tak že to napravíme. Čekal na mne u restaurace, u které mi zrovna staví autobus.
Moje porce. Vypadá to skvěle a právě tak to i chutnalo.
Manžel tentokrát ani nečekal, až si to vyfotím a dal se do jídla.
Objednali jsme si tentokrát specialitu dne, rozšoupli jsme se, ale stálo to zato. Byla to nějaká ďábelská roštěná a bramborové tolárky, moc dobré, pochválili jsme kuchaře a dostali pozvánku na jejich příští akce.
Doma jsme byli krátce po poledni, výborný oběd završili kávičkou a máme v bříšku jak v pelíšku.