Bezdomovci jsou jistě všude, někde jsou vidět víc, jinde méně, ale jsou. My u nás máme jednoho takového už „našeho“, říkají mu Palo, prý pochází ze Slovenska, ale my s manželem mu říkáme AHOJ. On totiž koho potká, tomu řekne ahoj a není to jen takové ledajaké, dokud mu ten člověk neodpoví, opakuje to stále dokola. Nežebrá, neloudí, ale lidi mu dávají sami. Chodí kolem náměstí už hezkých pár let, všechno zatím zdolal, jak zdravotně tak i jinak, ale jen se vyhýbáme tomu, abychom vedle něj stáli třeba v tramvaji. To je puch, to se fakt nedá. Bydlel různě, v zahrádkové kolonii, asi i někde pod mostem, ale poslední roky ho vidíme jezdit z nějaké ubytovny. Takové asi azylové bydlení, jsou tam hlavně ti nepřizpůsobiví, i když nechápu, kdo si může v jeho blízkosti lehnout.
Měli jsme tu víc bezdomovců, ale už tak dva roky pozorujeme denně jednoho, ale nevíme, co si o něm máme myslet. Už od podzimu má jednu bundičku, nic extra teplého to nebude, žádnou tašku sebou nenosí, jak to praktikovali někteří a denně je ho vidět sedět na bobku nebo na zemi na jednom místě. A to už před osmou hodinou ranní, tak si říkáme, jestli je to možné, že někde vůbec má aspoň v noci střechu nad hlavou.
Dnes ráno byla u nás dost zima, i když nějaký velký mráz nebyl, ale chumelilo a foukal studený vítr. Taky to na některých místech bylo dost kluzké, byli jsme rádi, že se s manželem můžeme navzájem podpírat. A představte si, ON seděl opět na svém místě. Divíme se, že neumrzne, nebo nenachladne, asi si vypěstoval dobrou imunitu. Po chvíli se pak sebere a když jsme se vraceli zpět s nákupem, chodil kolem dokola náměstím.
Copak si asi takový nešťastník myslí, jestlipak ho takový způsob žití baví? Já nevím, ale myslím si, že by to třeba šlo zařídit lépe, aby nemusel být venku za každého počasí. Je to smutný osud, ať už se to této situace dostal sám nebo mu někdo „pomohl“. A není ještě vůbec nějak starý, padesát maximálně – víc bych mu nehádala.