Koncem minulého týdne jsem se dozvěděla, že onemocněl naší Ladě zase kocourek Juiánek. Je to nějaký náchylný kocour na marodění, zase dostal antibiotika a přitom ho vnučka krmí opravdu jen kočičím papáním. Ale snáší to statečně a teď už si myslím, že bude v pořádku.
Mám tady od vnučky krásné fotečky, jak se zamotal do el. šňůry. Ale jak je vidět, moc mu to nevadilo. Dle toho usuzuji, že už bude v pořádku.
Krásně si hraje, že?
Ještě tu mám i jeho tátu, Floriánka, na jedné fotce je i Juliánek, ale omlouvám se kocourkům i vnučce, jak není jasno, který je který, já je prostě nerozeznám.
Já doufám, že je to tak, jak je psáno, ale koneckonců nám to může být jedno, ne? Hlavní je, že je pozná jejich „kočkomilka“.
Také jsme dnes při cestě za nákupem zase našli v baráku parte. Byl to soused od vedle ze vchodu, který tu bydlel také víc jak padesát let. Byl o rok mladší jak manžel, tak nás to pořádně vzalo.
Ale jedna dobrá zpráva nakonec. Byla jsem dnes na kontrole s mým očičkem měsíc po té operaci. Paní doktorka mne vyšetřila a řekla, že se oko krásně zahojilo, že mohu dělat vše tak, jak dřív. Udělala mi tím velkou radost. Mohu jet pomoci mamince, mohu si doma umývat hlavu a mohu si malovat oči. Hurá! S tím druhým okem zatím nepůjdu, žádný velký rozdíl mezi tím operovaným a tím druhým nevidím, ani brýle nemusím měnit. Mám jen dvojky na čtení, na dálku ještě pořád nejsou třeba. Budu-li prý něco potřebovat, mám se ohlásit. A když budu chtít nové brýle, tak je u nás nyní tento postup: Zajdu si k optikovi, ten mi vyšetří zrak, napíše mi zprávu, se kterou zajdu na oční, tam mi paní doktorka napíše poukaz na brýle, abych mohla dostat příspěvek od pojišťovny, když už mám nárok.
Tak jsem celkem spokojená. Sluníčko dnes sice nesvítí, ale i tak mám dobrou náladu. Tu přeji i vám všem.