Tak nevím, jestli jsem neměla nazvat můj dnešní příspěvek trochu jinak, ale postupně to určitě dám do pořádku. Nejedná se totiž o lidi, ale zase o kočičky. Říkám si, kdyby uměly mluvit, co by tím vším asi chtěly říct. Něco naznačuji, něco nevím, ale v každém případě jsou to roztomilá zvířátka. Podívejte se sami.
To je pohoda. Ano, Julinka je mamina dvou kočiček, Juliánka a Florinky a moc se doma nezdržuje. Je nejraději venku a když jsme byli v sobotu u mladých na grilování, pozorovala nás z povzdálí, ale blíž se bála. K neznámým nejde.
Florián a Juliánek spolu v objetí. Otec a syn a jejich krásné polohy při spaní.
Ještě se víc přitulíme, nevadí nám ani větší teplo.
Dobře se nám spinká na té super podložce.
To jsem se nějak zasukoval, co? A směji se ze spaní? Krásné sny!
Trošku se utiskujeme? To je spíš naopak, je to fajn.
Zase otočit a pokračujeme v té bohulibé činnosti.
Venku je bouřka, to se mi nelíbí, kam se mám schovat? To si asi myslel Floriánek.
Vlezu si tady dozadu za polštář, tady to bude bezpečné. To asi probíhalo Florimu hlavou, když začala v neděli bouřka. Vnučka říkala, že měl tak velký strach, že měl v očích smrt. 
Co to má znamenat? Ptá se asi Juliánek Floriho. Kouká, jak si lehl paničce na tačku.
No co? Už ji nikam nepustím a je to. Hodně se mi pak stýská a nemá se se mnou kdo mazlit.
Nevím přesně, jestli jsem se kočičkám trefila do pusy nebo vlastně do myšlení, ale asi to tak nějak bude. Kočičí fotky mám moc ráda, tak jestli vás to aspoň trošku pobaví nebo potěší, budu ráda nejen já a Lada, ale určitě i kočičky. Dnes tu chybí Florinka. Tak snad příště.