Začalo to hned ráno. Vlastně v noci. Dávám si večer pod polštář vlevo kapesník, protože se mi v poslední době nějak ucpává noc, tipuji, že na stará kolena jsem na něco alergická. Když jsem se v noci chtěla vysmrkat, kapesník nikde. Hledala jsem všude pod polštářem, ale nic. Tak jsem si šla vzít jiný. Ráno jsem ještě koukala pod přikrývku a vtom ho vidím! Manžel měl můj kapesník u sebe v posteli a právě na něm seděl. To jsem nepochopila, jak se tam dostal, ale budiž.
Ráno jsme se vydali ven. Manžel musel jít na odběr krve a rovnou odtud jsme šli pro pár maličkostí do města. U dveří mne vracel pro deštník, protože mne zná, že se ráda jistím. Ale jen jsme vyšli ze dveří, tak jsme zjistili, že venku už začíná hezky pršet. Zpátky se nám nikomu po těch 63 schodech vracet nechtělo, tak manžel šel jen tak a já jako madam pod deštníkem.
Přišli jsme na středisko a tam bylo docela dost lidí, už vzhledem k tomu, že bylo ošklivé počasí a poměrně brzy, ale co naplat. Manžel se zeptal, kdo je poslední a čekali jsme. Když už byli asi tři lidi před ním, tak dvě důchodkyně volaly, další na řadu a přitom měly jít ony. Mezitím toho využila ta, co byla před manželem a šla dovnitř. To však nevím, proč rozčílilo manžela a začal jim vytýkat, proč nešly, že zdržují a on prý měl jít za tou paní, co je předběhla a co kdyby tam teď vletěl atd., až mi to bylo trapné, ale jemu to fakt dost vadilo. Ale nakonec se nikdo nepopral a i my jsme mohli odejít.
Mezitím venku už tolik nepršelo, tak jsme šli jen pro chleba, noviny a na poštu. Tam bylo taky fůra lidí, otevřená jen čtyři okénka ze šesti a u třech si něco vyřizovali lidé, kteří to měli na delší dobu. To už jsem byla zase ve střehu, protože jsem čekala, jestli to zase nezačne komentovat, ale uklidnila jsem ho a taky jsme se dočkali, jak jinak. Asi dnes vstával špatnou nohou.
Šli jsme na autobus a já začala hledat moji čipovou kartu. Marně. Bývala bych se vsadila, že jsem si ji brala z té druhé kabelky, ale manžel mne zaskočil tím deštníkem, tak určitě zůstala doma. Naštěstí má manžel jak kupon, tak i nabitou peněženku na té kartě, tak jsem musela jet za lístek, i když mám předplaceno, ale co se dá dělat, za blbost se platí, ale nebylo to zas tak moc.
Po příchodu domů už jsem se začala smát, protože jsem zjistila, že jsem si večer zapomněla vyndat maso na oběd z mrazáku. Myslíte, že se ještě něco dnes pokazí, nebo už stačilo? Ale co, když nejde o život, no ne? Vaše Ježurka