A byla neděle. Ráno jsme se probudili do deště, ale teplo bylo stále. Po snídani v Globusu jsem došla pro noviny a časopisy s tím, že venku v tom dešti se moc chodit nedá, že tedy budeme doma číst. Dlouho jsme ale na pokoji nebyli, venku přestalo pršet a volala snacha, že syn hraje bowling, abychom mu přijeli fandit. Jízdenky jsme si už koupili v sobotu, tak jsme šli na tramvaj a hurá do herny!
Tento červený kostel mne fascinoval už loni, ale není přístupný, tak jsem si ho aspoň vyfotila zdálky.
Tramvaj nám před nosem ujela, tak jsem se procházela a koulala, co bych vyfotila. A vida! I u nás je vedle tato ulice!
Kousek za rohem byl takový mrňavý parčík s těmito artefakty. Ale co to mělo znázornit, to jsem nezjistila.
Poznáte, co je na fotkách? Já vím, je to špatně vidět, ale líp to fakt vyfotit nešlo. Ano, jsou to raci.
Když jsme totiž dojeli do bowlingové herny na Šantovku, tak mne snacha zavedla k těmto akváriím, která jsou ve zdi na chodbě. Vedle hned je restaurace pro ty „lepší“ lidi, kde stojí jen polévka 100 Kč a tam dělají i tyto raky. Já bych je osobně nepolkla, ale takhle se na ně chodit dívat a pak je sníst, to mi přišlo kruté.
Tento den jsme jeli na oběd později, ale nikdy bych nevěřila, co bude i v tuto hodinu v Globusu stát lidí na oběd po 14. hodině.
Protože zrovna venku nepršelo, tak nám mladí nabídli, že nás odvezou na Svatý Kopeček. Je to docela daleko, ta cesta byla poměrně dlouhá na to, že to patří k Olomouci. Ale jen jsme přijeli na místo, zase začalo pršet. My, holky, jsme měly deštníky, no a mužští to přežili.
Tady je krásně vidět, jaké bylo zrovna počasí.
Vyfotila jsem všechny cedule venku.
Pak jsme šli dovnitř. Co mne však udivilo a překvapilo bylo to, že před BASILIKOU stála žena, která žebrala. Každého se ptala, jestli nemá drobné. Nechutné!
A už jsem tu nádheru fotila ze všech možných úhlů.
Zkrátka to byla velká krása a já nepřestanu obdivovat ty, kteří to už tenkrát tak krásně uměli a vydrželo nám to dodnes.
Ještě pohled při zpáteční cestě z druhé strany
Ovšem je vidět, že zvenku to není zdaleka všechno tak krásné jako uvnitř. Ale stálo to zato.
A ještě vkládám fotku mého syna, který fotil mne a snachu, jak jsem fotila já a je vidět, že zase prší. Snacha nade mnou drží deštník.
Dojeli jsme tedy zase dolů do reality a protože venku už bylo zase bez deště a dusno, sedli jsme si všichni čtyři u stolku venku v kavárně na kávu a něco dobrého k ní.
Manžel už byl tak unavený, že se po návratu na pokoj navečeřel, vysprchoval a po zprávách už se uložil ke spánku a opravdu usnul. Já koukala aspoň na Chalupáře, ještě se mi nechtělo spát. Ale co to? Ve 21,00 hod. mi přišla SMS zpráva. Koukám a raduji se! Sestra, která bydlí v Brně si to rozmyslela, i když původně říkala, že nemůže přijet za námi, přehodnotila plány a ptala se, zda může v pondělí dopoledne přiet. Samozřejmě jsem jí hned volala a domluvily jsme se, kdy a kde ji budeme čekat. Samým radostným očekáváním jsem pak nemohla dlouho usnout.